Možná mnozí z vás taky utrpěli zhruba před čtrnácti dny šok, když v supermarketech zaznamenali nájezd Mikulášů, adventních kalendářů, vánočních ozdob, štol a nevím čeho všeho ještě. Zkrátka Vánoce přicházejí do obchodů čím dál tím dřív, je to jen další z nátlaků, na který si budeme muset zvyknout.
Ale ještě by se mohly naše obchodní řetězce učit od těch zahraničních. Stalo se mi předloni v září v Italii, že jsem šla v poledne k moři kolem stánků s mušlemi, pantoflemi do vody, nafukovacími matracemi, které odpoledne jako mávnutím kouzelnické hůlky vystřídali Santa Clausové, novoroční gratulace, betlémy a jiné atributy Vánoc. Tenkrát mě to fakt dost otrávilo. Mám Vánoce ráda. Ale v zimě. V prosinci. Nebo o adventu, chcete-li. Všechno před tím je pro mě zbytečné. Čím dál tím víc se dostávám do nostalgického vzpomínání na Vánoce mého dětství. Jakpak to tenkrát bývalo? Zase je to spíš pro starší generaci, ty mladé, které to otravuje, prosím, aby přestali číst. A že to tenkrát taky nebylo bez chyb je jasné! Byla přece padesátá léta, schizofrenní doba. Dodneška si nedovedu zodpovědět, jak je možné, že mě a moje kamarády nijak nepoznamenalo, že se doma říkalo něco, o čem se ve škole nesmělo ani špitnout. Adventní dobu nevyjímaje. Advent a Vánoce mám spojené především s tátou. Neměl to v životě lehké, dětství prožíval za první světové války jako nejstarší ze šesti dětí a protože otec rodiny musel narukovat, táta ve svých jedenácti letech pomáhal mamince živit sourozence. Odtud zřejmě pocházela jeho oddanost rodině a záliba ve všech rodinných svátcích, z nichž Vánoce byly bezkonkurenčně na prvním místě. Pro úspěšné Vánoce dokázal udělat neuvěřitelné věci, možná že o tom ještě napíšu. Ale vrátím se k pražskému adventu těch padesátých let. Dovedete si představit, že by na Karlově náměstí v Praze byla pouť? Těžko, že jo? Ale byla! Mikulášská! Od začátku prosince stály od Faustova domu až k Novoměstské radnici stánky s vánočním zbožím. Pro mé dětské oči tam prodávali samé úžasné věci, ale co si budeme povídat, nebylo to asi nic moc. Pamatuju se na turecký med, perníky, mejdlíčka, co chutnala skoro jako mýdlo, br!, ulepené cucavé bonbony, svatojánský chléb a vlašské oříšky na špejli v karamelu, to byla dobrota! Taky tam byl Fanoušek. To byla figurina kluka, která ve své velké puse zapékala něco jako karlovarské oplatky. A samozřemě nepřeberné množství figurek Mikulášů a čertů. Hlavy měli ze sádry, těla dřevěná, Mikuláš měl ušitou bílou košili s namalovaným křížem a berlu z drátu, čert tělo polepené králičí kůží. Zajímalo by mě, čím v těch stáncích svítli, elektřinou asi ne! Škoda, že už se nemám koho zeptat… Ale to nejdůležitější bylo na vozovce mezi parkem a pomníkem Vítězslava Hálka. Stálo tam vídeňské kolo, taky několik střelnic, kolotoč, dvoje houpačky a strašidelný zámek! Ten jsem měla nejradši. Otravovala jsem denně rodiče, jak jen se vrátili z práce, aby se mnou do toho zámku šli, protože tam nesměly děti samotné. Obvykle se dal přemluvit táta, zatímco máma dělala narychlo něco k večeři. Táta se ještě vždycky stavil u střelnice, aby vystřelil mámě růži. Jednou dokonce vystřelil medvídka, který se mně líbil, ale maminka řekla, že smrdí plísní, což byla pravda, a tak chudák méďa skončil v popelnici. Vraceli jsme se pomalu kolem stánků a já si vždycky vyškemrala nějakou maličkost. Ví Bůh, kam se to všechno časem podělo. Čím ale žila naše rodina především v téhle době, byl samotný svátek Mikuláše. Na ten se táta připravoval už od poloviny listopadu. Dělal totiž dětem z celého našeho domu Mikuláše a to si vyžadovalo nějakou přípravu! Nejdřív zajistit čerta a anděla. Pak pro všechny vypůjčit kostýmy. Na to byla půjčovna na Národní třídě, kde je dnes Divadlo bez zábradlí a táta tam měl bobnoniérami podplacenou paní, co ty kostýmy půjčovala, aby mu schovala na jeho velkou a zavalitou postavu kostým, krásné a věrohodné vousy a především vysoké boty číslo 44. Tenkrát neběhalo tolik Mikulášů a čertů po ulicích, a hlavně, museli to být dospělí, kteří opravdu budili respekt, ne jako dnes, kdy není zvláštností potkat čertíka metr dvacet a Mikuláše třeba ještě menšího. Aby bylo jasno, já proti těm světcům - mrňatům a malým čertíkům vůbec nic nemám, naopak ráda chodím po ulicích a pozoruju je. Souhlasím s jedním malým chlapečkem, který o takovém čertovi řekl: „Tomu je asi jen sto let, viď, mámo, toho se nemusíme bát!“ Večer 5. prosince se naše kuchyně změnila v maskérnu. Oba moji rodiče byli náruživí divadelní ochcotníci, měli opravdová divadelní líčidla a já dodnes vidím maminku, jak přidělává panu Burdovi, který dělal čerta, na jeho orlí nos ještě větší, že by Cyrano zbledl závistí. Táta si zase maloval vrásky pod oči, aby vypadal starší. S andělem to bylo vždycky nejsnazší. Krásná paní Burdová nasadila jen zlatou paruku a líčit se nemusela. Já jsem nadšeně přihlížela a připadala jsem si strašně důležitá a dospělá, protože jsem jako jediné dítě věděla, jak to s tím Mikulášem v našem domě je. Tímhle včerem ale všechno jen začínalo. Ještě nás čekaly téměř tři týdny těšení do příchodu Ježíška. Ten přicházel domů, zatímco do škol chodil děduška moroz. Jo, ta padesátá…
