Starší lidé mají tu výhodu i nevýhodu, že zkrátka víc pamatují. A tak se mi vybavovaly v tom letošním zvláštním předvánočním čase různé státní smutky, pohřby, oslavy a jiné kalamity, vnímané dětskýma očima.
Jen mě přišlo hloupé o toma naspat dřív... …Sotva jsem se ve škole rozkoukala, zemřel Stalin. Nechápali jsme vůbec, o co vlastně jde a doma se to zas tak moc neřešilo, takže jsme byly jako děti v klidu. Já až do té doby, co paní(tenkrát ještě paní) učitelka přinesla do třídy čtvrtky s tužkou předkreslenými iniciálami JVS, umně obtočenými jakýmsi listím. Naším úkolem bylo vybarvit písmena i ratolesti barvou co nejčernější. Nešlo mi to. Ta černá barva kocourovatěla jak blázen a já dostala za tento výtvor první trojku v životě. Strašně jsem to obrečela a neuklidnilo mě ani to, že rodiče tahle trojka nijak nedojala. Jen jsem se z toho trochu vzpamatovala, donesla paní učitelka do třídy další čtvrtky, na ních tentokrát iniciály KG. A zase ta strašná ratolest. Rozhodla jsem se, že už černou barvu riskovat nebudu. Že ta písmena vybarvím nějakou jinou, optimistickou, barvou. Zvolila jsem žlutou. Jen jsem začala, a šlo mi to podle mého mínění pěkně, došla k lavici paní učitelka a málem omdlela. Osobně překryla žlutou barvu černou a dala mi tentokrát dvojku. Měla jsem jí být celý život vděčná. Kdyby to někde řekla, mohl ze mě být v šesti letech potenciální kádrový zmetek. S dvojkou už jsem byla spokojenější, jen jsem nechápala, proč se táta tak strašně směje, když jsem o tom výkresu doma vyprávěla. Za několik let jsem se těšila, že odpoledne půjdeme s rodiči na film Příběh Kateřiny Voroninové do kina Vyšehrad. Bylo to úžasné kino v suterénu domu v Trojické ulici. Chodili jsme tam často a rádi, téměř všichni diváci se znali, dokonce se občas v hledišti objevila jedna paní, co bydlela v domě, v županu a s natáčkami na hlavě. Kdepak je takovým kinům konec? Ten film jsme už viděli. Byl to příběh o ženě, která cosi budovala na Dálném Východě. Pořád se tam všichni brodili blátem a všichni Kateřinu poslouchali. Byla jsem příběhem okouzlená. Rozhodla jsem se, že až budu dospělá, budu takovou Kateřinou a budu se taky brodit blátem. Rodiče šíleli. Ale byli tak hodní, že mi tenhle kulturní zážitek chtěli dopřát znovu a ještě jednou tu hrůzu přetrpět. Jenže zasáhly dějiny. Propukl státní smutek za Antonína Zápotockého a kina nehrála. Byla jsem z toho strašně nešťastná a naštvaná, ale rodičům se určitě ulevilo. A tak se stalo, že jsem nakonec nic v blátě nestavěla. Uplynula tři desetiletí a já vedla svého tříletého syna ze školky. Čekali jsme na tramvajové zastávce, a já se zeptala: „Tak co bylo ve školce dneska nového?“ „Ále, soudružka učitelka se moc zlobila,“ odpověděl spokojeným tónem synek. „A pročpak se zlobila?“ chtěla jsem vědět. . „Říkala, že to nemůže dát na výstavu! Ten můj výkres!“ „A copak jste kreslili?“ zeptala jsem se, netušíc, co mě čeká. „Sovětskou vlajku.“ Několik lidí z nástupního ostrůvku přistoupilo blíž, aby líp slyšeli. „A proč to soudružka učitelka nemohla vystavit?“ Lidí kolem nás přibylo. „Sem ji namaloval modrou…“ „A pročpaks ji namaloval modrou?“ zeptala jsem se, i když mi rozum velel, abych radši mlčela. „Všichni ji malovali červenou,“ pokrčil rameny můj syn. A usmál se na mě jak sluníčko. Lidi se hlasitě smáli a mě vysvobodila blížící se tramvaj. Ještě než jsme nastoupili, mě jeden pán poklepal na rameno a řekl mi: „Gratuluju vám paní, s tím chlapečkem si ještě užijete!“ a k synkovi dodal: „Děkujem ti, chlapče, s tebou to čekání na tramvaj uběhlo jako nic!“ Jak jsou někdy zásadní chvíle v životě lidském jednoduché. Stačí být dítětem s nezatíženou hlavou…
