16. listopadu 1989 byl náš syn slavnostně ošátkován na pionýra. Ve škole se na čtvrtou á nějak pozapomnělo a soudružka ředitelka nechtěla mít ve své škole třicet pět potenicálních kádrových zmetků,
a tak přesvědčila rodiče, že za situace v zemi je jeden takový slib vlastně jen pro jistotu. Syn trval na tom, že si vezme přes zákaz nové džíny, které jsem mu den před tím propašovala z NDR. Vzhledem k okolnostem prošly naprosto v klidu. I u skupinové vedoucí. Jen maminka Podestáta, který už v první třídě plival dětem do svačin a jeho otec byl policajt, řekla: „Teda na pionýrský slib dneska džíny, to je v tomhle zmatku přímo provokace.“ Šli jsme to oslavit, stejně jako všechny rodinné události. Synek odmítl rudý šátek sundat. V autobusu, tramvaji i v metru se za ním každý otočil. Pionýrský šátek na ulici už nikdo dlouho neviděl. Na Příkopě si ho vyfotilti turisté. Nerudně jsem odrážela pobavené i pohoršené pohledy. Syn vybral Arbat, vymoženost Západu v transformované podobě importovanou z Východu. Vystáli jsme frontu na hranolky s červenou tatrakou do papíru a colu. Hned první hranolek s trochou tatarky přistál na rudém šátku. Jeho cíp skončil v kelímku s colou. „Vidíš, mámo ten koš? Je na něm napsáno anglicky děkuju, thank you..“ „All not at all,“ řekl a zahodil tam ten pocintaný šátek. „Viděl jsem, že ho prodávají za osm korun. To si když tak koupím z kapesného,“ snažil se mě uklidnit, když viděl že rudnu. Snad už to nebude třeba, pomyslela jsem si v duchu. Pro jistotu jsem se rozhlédla, abych zjistila, jestli jsme někoho nezaujali víc, než bylo záhodno. U jednoho novinového stánku jsme dostali nové číslo Čtyřlístku bez podpultové přirážky. Synova dobrá nálada byla bezbřehá. Na zpáteční cestě jsme v metru potkali Růžičku s babičkou. „No vidíš, spolužák taky nemá šátek,“ domlouvala tiše vnukovi. „Já jsem mu ho musela sundat. Manžel se tak strašně rozčilil, když jsme přišli domů, že jsem myslela, že ho raní mrtvice. Říkal, že dneska dá dítě do Pionýra leda idiot.“ A to jsme vůbec nevěděli, co bude následovat..
