Právě jsem se vrátila z procházky se psy. Jedna naše čubina je nastydlá, tak musíme chodit ven jen na chvíli.
A víte, kolik vyhozených vánočních stromečků jsem za tu chvilku viděla u kontejnerů? Hodně.
Byly zcela neopadané, většinou kavkazské jedle, které ani opadávat neumí, spíš se sesychají. Jsou docela drahé, za jednu takovou prťavou jsme dali pět stovek. Manžel letos přivezl z trhu v Poděbradech překrásné dřevěné ozdoby, takže se nám ji podařilo vyzdobit docela zajímavě. Dělá nám spoustu radosti. Když jsem byla malá, nebylo jednoduché slušný vánoční stromek sehnat. Na trhu byly smrčky a vzácně borovičky. Prodávat se začínalo po prvním prosinci, a kdo zaváhal, neměl šanci borovičku koupit. Dodnes vzpomínám s láskou na tátu, který si mohl každý rok nohy uběhat, jen abychom měli stromek podle jeho představ. Každý rok se se svým nákupem pyšnil, a my ho vždy přesvědčovali, že tenhle letošní stromek je ještě hezčí, než ten loňský. Když jsme na smrček navěsili bonbony z vánoční kolekce, vyhlásili rodiče embargo na jejich otrhávání před svátkem tří králů. Mělo to důvod: každé hrábnutí do smrčku znamenalo hromádku jehličí na koberci. Okolo smrčku se chodilo po špičkách a když se v neděli po třech králích odstrojil, stačilo s ním lehce klepnout o podlahu, zamést kupu spadlého jehličí a ven se vynášela jen jeho holá kostřička. Nebo se s ní zatopilo v kamnech. Ty tři neděle se stromečkem patří v mých vzpomínkách k nejkrásnějším dnům dětství. Pořád si ještě pamatuji, jak jsem spěchala ze školy, abych mohla stromek rozsvítit a pozvat nejlepší kamarádku, se kterou jsme si donekonečna prohlížely vánoční dárky a cpaly se vanilkovými rohlíčky a pracnami. Když jsem se stala mámou já, snažila jsem se dopřát stejné Vánoce synovi. Se stromečky to bylo po těch letech trochu snazší, měli jsme téměř každé svátky borovičku, a tak když jsme ji po třech nedělích nebo i později odstrojovali, nebylo na ní po bonbonech ani stopy. Navíc se ujal praktický zvyk vyhazovat stromky na ulici z balkonů, odkud se pak přesunuly ke kontejnerům, aniž se v bytě nadělalo jehličí. Každý rok jsme se dohadovali, kdy stromek odstrojíme a každý rok jsme jeho likvidaci více a více odkládali. Nakonec jsem musela být ta zlá, která o jeho konci rozhodla já, i když to pro mě bylo těžké. Tak, a teď nevím, jak skončit. Možná, že mé zamyšlení vyznívá staromilecky. To bych nerada. Jen se přimlouvám za ty krásné jedličky a za děti. Nechte jim doma stromky aspoň do těch třech králů. Stejně je firmy většinou odvážejí až do poloviny ledna. Na ty čerstvé stromky u popelnic a kontejnerů je tak smutný pohled…
