To jsem tehdy měla ještě jenom tři děti v pěstounské péči. Zkoušeli jsme společný život čtvrtým měsícem, začaly hlavní prázdniny a mé srdce si zastesklo po domově.
Já, děvče velmi citlivé, uposlechla jeho volání, sbalila děti, tašky s jídlem, nacpala vše do autíčka Tydýtka a vyrazila na 235 km dlouhou cestu. Ta ubíhala rychle, bez problémů, v příjemné atmosféře. Děti si rochnily, že se vezou a nemusí pěšky, já byla šťastnou, že jedu domů a pokecám s přáteli.
Z Českých Budějovic zbývalo zdolat už jen 58 km. Tak si to spokojeně řídím, kochám se přírodou a najednou zaregistruji, že mé děti jsou neobvykle čiperné a dokonce si cosi štěbetají. Jejich hihňání a tlumené výkřiky vyprovokovaly moji zvědavost. Zeptala jsem se jich " Čemu se smějete?" a vybuchly v nefalšovaný jásot a bujaré veselí. Můj syn, po setření slzí smíchu, našel v sobě odvahu a zeptal se mne, zda ty paní, co stojí podél silnice, jsou opravdu tím, čím si myslí. V tom mi došlo, že jedeme na silnici E55 a ty paní jsou opravdu tím, čím si mé děti myslí. Když jsem pokývnutím hlavy vyjádřila svůj souhlas, hned se na mne snesla sprška dotazů ohledně jejich činnosti a především, jak se jim správně říká. Nejhrubší pojmenování jsem jen naznačila, ale štětka a šlapka ze mne vypadly velmi rychle a bez zábran. Do cíle naší cesty se mé děti nebavily již o ničem jiném. Byly velmi pozornými sledovateli silnice a soutěžily v tom, kdo z nich jich uvidí nejvíc.
Náš pobyt v líbezném a neskutečně krásném koutku naší vlasti rychle utekl a my se stejnou cestou vraceli zpátky. Nemusím asi vůbec zvlášť zdůrazňovat, že úvodní kilometry byly opět neuvěřitelně veselými. " Vidím šlapku!" " Já ji viděl první" " Tam je další šlapka a nastupuje do auta" neustále znělo Tydýtkem. Nu, ještě že nejedeme po celé trase E55 a děti tak mohly vidět z okýnka auta i něco jinačího.
Stalo se asi za týden po našem příjezdu domů: Děti měly za sebou velmi ulítaný a her nabitý den strávený venku, já namáhavý a perný den nabitý úklidem, vařením, praním prádla. Naštěstí čas rychle ubíhal, děti šly brzo spát, já ještě vyřídila pár drobností a celá rozlámaná jsem se do postele dostala něco málo po půlnoci. Bylo 0.45 hod, když někdo zaťukal na mé dveře pokoje a pootevřenou škvírkou mžoural do místnosti. Byla to má mladší dcerka.
" Mamu,...já mám pořád jednu šlapku dole" zašeptala do tmy. Posadila jsem se na posteli a nevěřícně zírala, snažíc se vehementně uspořádat rozespalé myšlenky. " Mamu! Mám pořád jednu šlapku dole!" s naléhavostí v hlase opakovala dcerka. Já nevěřila svým uším!...A je to tady! Naše cesta ke mně domů po silnici E55 nezůstala bez následků! Má dcera sní o tom, že se živí jako pasačka prostitutek a honí holky z jednoho konce revíru na druhý! Teď se jí jedna pracovnice zasekla, nemíní opustit stanoviště a moje nebohé dítko si s tím neví rady!..." A jak to, že máš jednu šlapku pořád dole?" troufla jsem se zeptat. " Já nevím, ale pořád tam je. Nechce jít nahoru. Já už nevím, co dělám špatně," celá zoufalá si dcerka stěžovala. " No a řekni mi, co děláš?" nabídla jsem pomocnou ruku. " Jedu na kole!...A pořád mám jednu šlapku dole!" odpověděla... Bum! Rozsvítilo se mi a byla jsem dokonale probuzenou. Tak já tady trnu, jak moc jsem poškodila zdravý vývoj dítěte a pak se ukáže, že má dcera si jenom jezdí ve snu na kole!..." Tak to teda né! Po baráku mi jezdit na kole nebudeš! Na to zapomeň! Opři kolo o zeď, jdi do svého pokoje, zavři za sebou dveře, vlez si do postele, přikryj se dekou a chrápej až do rána!" Dcerka se zamračila. Pak ale imaginárně slezla z kola, opatrně jej opřela o zeď, vešla do svého pokoje, zavřela za sebou dveře a viděla jsem ji až ráno u snídaně. Byla spokojená, usměvavá, o nějakém nočním výjezdu ani vidu, ani slechu.
Teprve v té chvíli mi definitivně spadl kámen ze srdce a byla jsem spokojenou a usměvavou i já. Pasačkou prostitutek moje dcera zcela určitě nebude.
