Ve čtvrtek 1.11.2007 jsem měl možnost setkat se v Brožíkově síni Staroměstské radnice s členy Nadačního fondu pražských olympioniků. V rámci tohoto setkání se uskutečnil rozhovor s účastníky, který považuji za natolik zajímavý, že jsem se rozhodl jej na těchto stránkách zveřejnit.
Nesetkal jste se někdy s názorem, že by se špičkoví sportovci o sebe měli postarat sami?
„Samozřejmě a určitě na něj ještě v budoucnosti narazím,“ potvrdil Petr Hulinský. „Ale reálný pohled na skutečnost mi říká, že určité výdaje i tímto směrem jsou zcela oprávněné. Pohybuji se již mnoho let v prostředí olympioniků. Nejen těch současných, kteří mají možnost své úsilí proměnit i v peníze, které je mohou leckdy zabezpečit na dlouhá léta dopředu. To je naprosto spravedlivé. Ale jejich předchůdci, kteří si nejen pro vlastní slávu, ale i pro slávu této země před pár desítkami lety huntovali své zdraví, takové možnosti neměli. Nebo jen značně omezené. Když vozili medaile, přijímali je politici, plácali je po ramenou. Pak skončili s aktivní činností a najednou si jich nikdo nevšímal. Ne každý měl dobré kamarády, ne každý byl přes svou průbojnost stejně průbojný i v praktickém životě. Jaká je dnes jejich odměna za to, co odvedli? Zdravotní problémy, tragicky nízké důchody a pro některé dlouhodobě život na hranici minima.“
K čemu konkrétně tyto finance mohou posloužit?
„Peníze, které má nadační fond k dispozici, mohou těm nejpotřebnějším pomoci například s dorovnáním penze, pomoci finančně zajistit například stěhování do lepšího nebo levnějšího bydlení, zajistit lepší odbornou lékařskou péči. Nemusím chodit daleko s příklady potřebnosti takové pomoci, i když se týkají již nežijících vynikajících sportovců. Vzpomínám si, jaké problémy měl kdysi slavný cyklista Jan Veselý. Ten se jako tisíce jiných ocitl v situaci, kdy se kvůli tržnímu nájmu dostal do střetu s majitelem domu. Nakonec se podařilo díky spojenému úsilí problém řešit, ale tato situace ho dlouhodobě silně stresovala. Z potíží se obdobně dostal i bronzový olympijský kanoista Alfréd Jindra. Toho ještě během aktivního sportovního života postihla obrna a zůstal na vozíčku. Rozpadla se mu rodina a se životem se doslova rval sám. V jeho případě nešlo o materiální strádání, kdy by neměl na jídlo. Samota však může být mnohem horší. Podařilo se zajistit mu bydlení v domě s pečovatelskou službou. Navíc se mohl věnovat svému oblíbenému koníčku, fotografování, získal počítač i digitální fotoaparát. Což mu zcela jistě prodloužilo život a neměl pocit zbytečnosti.“
Své zkušenosti má například i slavná oštěpařka Dana Zátopková.
Měla Vaše generace možnost vydělat si sportem na spokojené stáří? A myslíte, že Vám společnost vždy vrátila nebo vynahradila to, co jste slávě československého sportu obětovala?
Ta otázka není pro mě zrovna dobře sestavená. Nikdy jsem svoji sportovní činnost nevnímala jako oběť. Měla jsem jí ráda, zvolila jsem si ji dobrovolně a ona mně neobyčejně obohatila a zpestřila život. Takže společnost mně nic nemusí vracet ani vynahrazovat. Jiná věc je hmotné ohodnocení sportovní činnosti, které má dnes daleko významnější postavení v životě i na společenském žebříčku. Za sedm olympijských medailí (a za mimořádný ranec sportovní popularity), které jsme s Emilem získali, jsme dohromady „vyfasovali“ 13 000 Kč penze. Já mám ještě vdovský důchod 10 500 Kč. Taky nic moc. Ale netoužím po přepychu, mám co potřebuju, čili je to akorát, aby mně život ještě chvilku bavil.
Často jste se sama osobně podílela na zajištění pomoci Vašim přátelům-sportovcům. Vzpomněla byste si konkrétně na některé z nich?
Nerada bych si vzpomínala na nějaké „zásluhy“, protože pokud jsme s Emilem, nebo i já sama někomu pomáhali, tak to bylo z čistého přátelství a nerada bych o tom mluvila. Možná se mohu zmínit o pomoci Standovi Jungvirtovi, který bez jasného postoje Emila by neodletěl na Olympijské hry. Ale o tom se již někde psalo.
Dostala jste se Vy sama někdy do obtížné životní situace?
Za války byl taťka taky zavřený. Někdy jsem byla ráda, že máme k obědu chleba s marmeládou. Ale bylo to pro mne poučné. Zvykla jsem si na skromnost. Také velmi obtížná situace nás oba s Emilem postihla následkem normalizace po 68. roce. Ale byl to víc kalich hořkosti než hmotný postih. I u lopaty se dá slušně zajistit živobytí.
Podobné otázky jsme položili i úspěšnému diskaři Imrichu Bugárovi.
Měla Vaše generace možnost vydělat si sportem na spokojené stáří?
Za dobu mé sportovní kariéry ještě nebyly starty na mítincích honorovány tak, jako v současnosti. Když jsme náhodou dostali nějaké malé startovné, tak vedoucí delegace vše musel odevzdat na svaz atletiky a na konci roku nám z celkové částky dali 70 % v tuzexových korunách. Stačilo to na nákup vánočních dárků. Odměny „za medaile“ byly v porovnání s dnešními odměnami zanedbatelné.
Myslíte, že Vám společnost vždy vrátila nebo vynahradila to, co jste slávě československého sportu obětoval?
Na všech zahraničních závodech jsem nastupoval v reprezentačním oblečení tj. se „lvíčkem na prsou“ a reprezentoval Československo. Byl jsem rád, že mohu závodit v zahraničí a poznat život v jiných státech světa, ale když zaveleli z hora, tak místo na západ jsem musel na závody na východ. Tak se například stalo, že místo na známý mítink do Zurichu jsem musel na armádní závody do Bydgoště. Díky tomu jsem přišel o vítězství v Grand Prix a o finanční odměnu za vítězství. Největší zklamání jsem zažil v roce 1984, když jako nejlepší diskař na světě jsem nemohl bojovat o olympijské zlato. Bojkot OH 1984 byl naprosto zbytečnou politickou záležitostí.
Z uvedených příkladů vyplývá, že pokud jsem měl možnost si zajistit „spokojené stáří“, bylo mi to znemožněno.
Dostal jste se Vy sám někdy do obtížné životní situace?
Vždy jsem se snažil o to, abych se nedostal do obtížné životní situace. Díky dobré zdravotní kondici a díky velké podpoře rodiny, se mi to zatím daří.
