Princezna Diana havarovala u Humpolce?

    Vzpomínáte na komedii Adéla ještě nevečeřela? Po Karlově mostě jede kočár s českým detektivem Ledvinou (Rudolf Hrušínský), vedle kterého se uvelebil slovutný americký detektiv Nick Carter (Michal Dočolomanský). Přijel do Prahy učinit přítrž řádění zloducha von Kratzmera (Miloš Kopecký). Podotýkám, že americký specialista dorazil do Čech inkognito. Ale po slavném kamenném mostě už pobíhají kameloti a vykřikují: „Slavný americký detektiv Nick Carter v Praze!“ Amerikánec udiveně protahuje obličej, ale dobrácký český policista ho uklidňuje: „To víte, tady se všechno rozkecá!“

    Jak to souvisí s princeznou Dianou a jejím snoubencem Dodi Al Fayedem, kteří jsou už deset let mrtví? Ačkoli existují snímky těžce raněné „královny lidských srdcí“, dodnes nespatřily světlo světa. Přesto všechno se dodnes nedostaly na veřejnost. Bulvární média jsou v tomto ohledu ve světě možná bezohlednější, než u nás, ale dodnes se k uvedeným zdrojům nedostala. Pozoruhodné je, že ani dnes si žádný z lékařů zachraňujících Dianě na operačním sále život nepustil „hubu na špacír“. A že by bylo co rozkecávat!

    Představte si, že by jejich mercedes unikal fotografům někde v Česku. Třeba na trase Brno-Praha. Ve známé Dubčekově zatáčce na 88. kilometru u Humpolce by vyletěli ze záplatované dé jedničky. Nejenže bychom měli hned druhý den na titulních stranách paparazziovské snímky umírající Diany. Následovaly by detaily z nemocnice, čtenáři by plakali nad minutovníkem a vteřinovníkem posledních okamžiků celebrity. Za pár měsíců, ještě před skončením vyšetřování, by zcela jistě vyšla kniha dopodrobna citující z policejních protokolů.

    Nevěříte? Když jsem se dočetl o detailech nesmírně smutného osudu týraného Ondřeje z Kuřimi, nemohl jsem si nepoložit otázku, k čemu v této zemi vůbec existují nějaké předpisy a zákony. Kde je mlčenlivost advokátů, psychologů, vyšetřovatelů a vůbec všech, kteří přijdou do styku se spisy? Detaily, se kterými se mají ještě před ukončením pátrání čtenáři seznámit, jsou otřesné. Cíle bylo dosaženo – soucit ovládl masy. Ale myslel někdo přitom i na samotného malého Ondřeje? Jednou dospěje, ale nepříjemné a strašné chvíle z jeho života, který nemohl ovlivnit, budou veřejným majetkem. Neustále bude cítit pichlavé pohledy cizích lidí. Bude si klást otázku – dívají se na mne proto, že jsem hezký, nebo proto, že si představují, jak jsem jedl vlastní výkaly?

    Bral někdo při vypisování z vyšetřovacích spisů a psychologických posudků v potaz i pocity Ondřejova otce? Jeho pocity mohou být podobně nepříjemné. Od toho se odvíjí to nejdůležitější – má v této zemi člověk záruku, že to, co má být dle zákona skryto veřejnosti, bude opravdu skryto? Nedávno se provalil skandál v rozvědce, kdy chtěl její agent obchodovat se seznamy špionů a informátorů. Každá země si přísně hlídá identitu těch, kteří i s nasazením života pronikají do zločineckých nebo mezinárodních vyzvědačských struktur. Jednou je někdo naverboval a sliboval, že se nemusí bát o bezpečnost blízkých i svoji. Tedy – až do doby, než svazek s jeho jménem pustí z mně neznámých důvodů do médií.

    Být špionem, to je také služba vlasti a nedomnívám se, že se jedná o poslání zavrženíhodné. Ale například během druhé světové války právě anonymita mnoha bezejmenných rozvědčíků i naší rozvědky napomohla spojencům porazit fašismus. Šel by někdo z těch neohrožených mužů a žen do rizika, kdyby jen zapochyboval o diskrétnosti těch, kteří je pro práci najímali?

    Nechci hájit ani lidoveckého šéfa Jiřího Čunka. Ale detailní informace o částkách na jeho účtech, pobíraných platech a sociálních dávkách a dalších skutečnostech z policejních spisů mě hodně zarážejí. Co je to za lidi, kteří bez pocitu viny, uzardění a strachu z postihu kopírují spisy vicepremiéra, fotografie mrtvého skladatele a výpovědi týraného chlapce? Neznám je, a přiznám se, rád bych je poznal. S fotografií jejich obličeje, adresou bydliště a detaily o životě jejich rodinných příslušníků? Zdá se vám to kruté a nemístné? Pokud ne, je něco shnilého v království dánském.

    Ovšem v zemi, kde budoucí ministr vnitra nechá „omylem“ na stole pro novináře „Kubiceho zprávu“ a vyvázne s pětitisícovou pokutou, už nikoho nic nepřekvapí.