Nedávno mne zaujal průzkum mezi mladými lidmi, kteří se narodili na sklonku vlády komunismu nebo v období, kdy se režim hroutil. S úsměvem jsem zaznamenal, že většina z nich má problémy s identifikací pojmů, jako je tuzex, spartakiáda, výjezdní doložka, esenbé, vekslák a podobné výrazy. Někdo možná zvedne varovný prst a praví, že nesmíme zapomínat, co z našeho života činilo šedivou šmouhu.
Generace, která nezodpoví takové anketní otázky na jedničku, není zavrženíhodná. Vždyť už před staletími čínský filozof Konfucius prohlásil, že ačkoliv když lidé nevědí, co je dobro, mají ho v sobě. Myslím, že není trefnějšího vyjádření i na adresu dnešních mladých lidí nezatížených komunismem.
Spíše bychom jim my starší měli závidět. Nenalhávejme si, že když jsme byli v jejich věku, věděli něco víc právě o 17. listopadu. Ne roku 1989, ale 1939, kdy jejich předchůdci demonstrovali proti nacismu a za odplatu jim okupační moc uzavřela vysoké školy a poslala je do koncentráků, na nucené práce a také na popraviště.
Když se dnešní mladí rozhodnou, že budou studovat kdekoli ve světě, záleží jen na jejich schopnostech a přiznávám, že i na finančních možnostech, aby svou touhu realizovali. Když chtějí džíny, koupí si je. Když chtějí demonstrovat, tak demonstrují. O jejich životě nerozhodují žádní úředníci s razítkem a neomezenou mocí, kterou by mohli zneužívat dle své libosti či nelibosti.
U svých dětí jsem přišel na to, že podstatu některých paradoxů, které jsme my brali jako nutné zlo a samozřejmost možná nikdy nepochopí. Že byly obchody na zvláštní lístečky, kterým se říkalo bony a že jsme se několikrát v roce na shromážděních a ve sdělovacích prostředcích klaněli vojákům a politikům země, jejíž armáda nás v roce 1968 okupovala. A že vyjádřit se nelichotivě o hlavě státu zavánělo přinejmenším rizikem, že nedostudujete.
Nechci ani v nejmenším tvrdit, že život, který dnes žijeme, je bez vad a pih na kráse. Že každého z nás něco netrápí. Někdo má problémy s prací, někdo nevystačí s penězi, někdo se potýká s diskriminací rasovou, věkovou, jazykovou. Jsme nespokojeni s politickými aférami, neklidný svět nejednou vzbuzuje obavy o budoucnost.
Pořád však doba, ve které nyní žijeme a jejíž počátky se rodily před osmnácti lety, je tou nejpřijatelnější, kterou můžeme žít. Ruský spisovatel Maxim Gorkij, jež se osobně seznámil s metodami režimu, který kdysi panoval i zde, prohlásil: „Pomyslete, kolik rozumu a energie se vynakládá na to, aby se lidem ukázalo, jak jsou špatní. A představte si, že by se všechna ta energie vydala na to, aby se lidem ukázalo, co je v nich dobrého.“
Nestojí za to hledět na svět podobným způsobem? Ve jménu těch, kteří bojovali za svobodu v roce 1939 i těch, kteří pozvedli svůj hlas a své činy v roce 1989.
