tentokrát fotoblog. Kdo sleduje tenhle můj "seriálek" o stěhování, asi právě postrádá krok čtvrtý, ale to, o čem budu psát, není krok, ale skutečně jen intermezzo =)
Jak to vypadá u nás v bytě, je problém jen náš. A vzhledem k blížícímu se stěhování nás ani moc netrápí. Ale to, co páni stavaři vyrobili kolem a v baráku, je opravdu smutné... Nejen, že každé ráno musím z bytu vycházet o deset minut dřív, než jsem byla zvyklá, kvůli tomu, že nejezdí ani jeden výtah, ale ještě musím obíhat zátarasy, aby mi náhodou na hlavě nepřistál kus zdiva. Když vybírám poštu, překračuju a vyhybám se všemu možnému a to máme schránku hned zkraje. Při představě, co musí zdolávat naše paní pošťačka, mě jímá hrůza. A abyste si to taky trochu představili, Roman to pro vás nafotil. Na fotkách to nevypadá moc hrozně, ani nevypadá, že je toho tolik, kolik ve skutečnosti, ale je to horší, než se může zdát. Nezapoměňte, že fotka nezachytí smrad ani hluk...
A na třetí fotce je trochu vidět, že i sousední barák se rozhodl pro výměnu oken. Roční doba vhodná, ale načasování tragické. Jak jistě vidíte, oba okenářské týmy potřebují modrý kontejner. A modrý kontejner potřebuje místo k stání. Nejdříve byl ten náš na trávníku, ale nějak se mu tam nelíbilo, tak ho máme na parkovišti. I sousední kontejner se usídlil na parkovišti. Čímž se už tak malý počet parkovacích míst rázem zmenšil o polovinu. Kdo přijede po sedmé večer, už nezaparkuje a musí jako blázen projíždět okolí a hledat, kde by nechal svého motorového miláčka spinkat.
Oknařům naštěstí zbývají už jen tři patra, tak snad bude už klid. Mám ale takové neblahé tušení, že památka nám po nich ještě chvilku zůstane. A nemyslím tím nová okna, ty snad vydrží dlouho, myslím ten strašnej bordel.
A abych nezapomněla, vrtání a montování nových oken slyšíme z devátého patra ještě ve čtvrtém. Lahoda pro rozespalé ucho...
