Zlaté české ručičky

Jako národ se honosíme dobrou pověstí v oblasti drobného, v některých případech spíše až masivního domácího kutilství. Firmy, které si v České republice, na území vášnivých zahrádkářů a šroubitelů založily svá nákupní centra, si jen potěšeně mnou ruce nad zisky. 

Foto: bydleni.idnes.cz

Pro ženy je pak logicky jedním ze základních předpokladů při výběru partnera zásadní otázka: „Jestli von je kluk taky trochu šikovnej?“, od Jihlavy doprava ve verzi „Není to hovado na prácu?“ Chlapci, kteří si na výměnu žárovky berou dovolenou a návod, jsou tedy při výběru značně v nevýhodě a musí nabídnout jiné kvality. Například telefonní seznam nabitý kontakty na skvělé pracanty spolu se šrajtoflí nabitou penězi na uhrazení jejich zásahu.

Ve společnosti jako je ta naše můžeme tedy pochopit, nechá-li se chlapec srazit diktátem veřejnosti na kolena a ve snaze uplatnit se na partnerském trhu po nocích trénuje na stavebnici Merkur rozborku a sborku hranaté koloběžky. K opravdové lidské tragédii ovšem dochází v okamžiku, kdy rodina na nebohého chlapce tlačí, projektuje do něj své nesplněné ambice a donutí jej vyučit se řemeslem. V bláhové naději pak očekává, že si tím zvýší společenskou prestiž na zábavě ve Vysoké, protože takový šikovný obkladač, to je dneska terno. Je, o tom nehodlám ani náznakem spekulovat. Co se však stane, je-li zmiňovaný chlapec od přírody levý jako příslovečná šavle a navíc debil? („Copak je to za slovo, milostivá??“ „Vysvětlím dále, nerušte a čtěte!“)

Před mnoha a mnoha lety byli můj pradědeček s prababičkou majiteli statku, zvířectva a poměrně rozsáhlých latifundií v malé obci u Benešova. Osud (pojďme jim tak říkat, až se nerozčílím) jim ohleduplně odebral, co mohl, aby se nám předci neudřeli. Po uvedení věcí co nejblíže směrem zpět k pravé míře, navrátila se vláda věcí našich rodině jen ve velmi omezeném rozsahu. Úpravy byly více než nutné, už kvůli milované prababičce, která bývalý statek obývala se svým synem. Rekonstrukce prováděná lidmi zaměstnanými o tři sta kilometrů vpravo má svá jistá úskalí. Například sehnat šikovného řemeslníka – všeuměla nemůžete pouhým zapíchnutím prstu do Zlatých stránek na straně Práce všeho druhu. Díky spřáteleným domorodcům (děkujeme uctivě, víme, kde bydlíte!) jsme se dostali ke kontaktu na člověka, který byl údajně zběhlý ve všech oblastech všech řemesel. Babička tušila, že pan odborník má svérázné metody, nabádala proto před začátkem prací mou poměrně temperamentní maminku, aby se na něj v případě drobných nedostatků nehněvala. („Marcelko, von moc fištróna nepobral. Ale neřvi na něj, von když nám uteče, druhýho těžko tak rychle seženem.“)

Rekonstrukce koupelny a kuchyně (plánovaná na prodloužený víkend, u nás na Moravě je všechno možné a očekáváme zázraky i jinde ve světě) mohla tedy klidně začít. Co na tom, že odborník neodhadl úplně přesně potřebné množství materiálu na podlahu v kuchyni. Díky perfektním vyjednávacím schopnostem („Hej, nemáš ciment?“) se mu podařilo po několika hodinách objíždění sousedních vesnic a staveb získat vše, co bylo potřeba k dokončení akce. Teď, po mnoha letech a několika sezení u psychologa, o tom můžu zase volně mluvit. Ale stále to trochu bolí. Vždycky, když zavřu oči, vidím toho… odborníka, jak stojí na ne úplně zaschlé betonové podlaze s hlavičkou na stranu, oči potěšeně přivřené a libuje si, jak krásně se mu povedlo kuchyň vyspádovat. Podívejte se, kdybychom stavěli bazén, byla by to vážně dobrá práce. Ale babička byla na vozíku. Na druhou stranu kuchyně jsme ji dostali jen díky systému kladek a závaží, což nám nepřišlo úplně praktické. Odborník tedy, znechucen naším amatérským přístupem, neochotně, ale s grácií sobě vlastní provedl úpravu. Beton byl napodruhé natolik hrbolatý, že se v něm kolečka lehce zachytávala. Vzali jsme to jako výhodu, babi nám nefrčela zpět do dveří takovou rychlostí a pokusili se dostat zpět kuchyňskou linku. Po jejím sestavení a významném poukázání na jisté nedostatky odborník znovu nachýlil moudrou hlavičku na stranu a po pár minutách vyhodnocování předloženého problému, shrnul situaci takto: „Von tý lince musel někdo uřezat nožičky! Podlaha je rovně, ale kachle nakřivo!“ Za vehementního kroucení hlavou se jal řešit problém poskládanými novinami pod nožičkami kuchyňské linky.

Když byl s výsledkem spokojen, přemístil se do koupelny. Vybaven dostatkem „cimentu“ na zabetonování Orlické přehrady, sebevědomě přistoupil k práci. Možná je obvyklé udělat podlahu před tím, než se umísťuje záchod. Možná je pak ten záchod výš a dá se případně vyměnit. Možná. Ale kdo kdy stanovil, že je to tak správně a jakým právem???

Prožili jsme s mistrem mnohých řemesel víkend plný radosti, smíchu, slunce a nakonec i vášní. To když si před něj stoupla má nevysoká babička a hlasem na pokraji hysterie řvala na celou náves: „Vy jste takovej debil! Já bych vám takovou flákla, kdybych na vás došáhla!!!“

Posláním tohoto blogu má být tedy můj vzkaz rodičům. Dejte kluka na práva, když mu ta manuální práce moc nejde od ruky. A pokud je navrch debil, nechte ho dělat něco, kde není co zkazit. Třeba filosofa. Těch je po hospodách pořád nedostatek.