Z deníku učitelky Amálie Třeskuté

Na učitelování jsem se dala, protože mi rodiče tvrdili, že to je krásná, požehnaná práce. H...o! Teda výtrus. 

Foto: Idnes.cz

Po posledních třídních schůzkách, na kterých jsem dvakrát místo „děti“ řekla „parchanti“ jsem musela pod výhrůžkou od ředitele vyhledat psychologa . Ten mi má poradit, jak pomocí hledání synonym zatlačit potřebu sprostě na všechny řvát. Princip je snadný – vždy, když se dostanu do situace, ve které mě spontánně napadne sprosté slovo, zamyslím se nad jeho synonymem. Tím získám čas na uklidnění a přestanu mluvit jako „zakomplexovanej starej křupan“ (kolegyně Houdáková, taky pěkná kráva).  Komplexy mám leda tak z toho, že jsem jediný člověk ve sborovně s IQ nad 95, a stará? „Jsem mladá jako Beaujolais Nouveau!“, řekla jsem ji.  „Jako Beaujolais jste rozhodně. Ale jako to loňské, to je taky zkyslé a nikdo o něj nestojí!“. Tyhle holky po škole by měly mít zákaz oslovovat bez dotázání lidi jako jsem já.

Občas nová metoda ale funguje. Zautomatizovala jsem si třeba „parchanti zasraný“ zaměnit na „děti“ a už se mi nestává, že bych se spletla. Ale občas ze mně vyjde věta, která příliš upozorní na zvolenou psychologickou strategii. Například včera jsem řekla řediteli, že ten malý záchod Urbánek už mě dlouho nutit vyměšovat nebude.

V rámci nápravy (a protože jinak příjdu o prémie) musím chodit k tomu pomatenci (psychologovi) tak dlouho, dokud ten druhý pomatenec (ředitel) neuzná za vhodné se na to vykašlat. Musím si taky psát deník, proto tady ztrácím drahocenný čas.

Co se týče alkoholu v práci, myslím, že se tomu věnuje zbytečná pozornost. Největší magor je stejně ten borec z protialko v Bohnicích. Vždycky, když ho vidím, přemýšlím, jestli byl dřív zaměstnanec nebo pacient. Takhle bych fakt nechtěla dopadnout, tak si občas cvaknu, abych z těch malých blbečků  a jejich rodičů nezcvokla.

Podle rodičů je zcela jasné, že se situace nikdy nezlepší. Vždycky, když jim navrhnu, aby svoje děti taky zkusili vychovat, čumí na mě jako Novotný do vykradené udírny. Unavuje mě se dívat každé rodičovské schůzky na to, jak se jim hlavou kutálí kupka sena. Kdybych to vykládala v zoo gorilám, bylo by aspoň poznat, kdo je tam samec. Na rodičovských schůzkách je krásně vidět, jak se potírají rozdíly mezi mužatkami a buzna-taťkama. Pak máme ještě kategorii tetka a fotr. Ti ještě k tomu smrdí, děs.

Dneska jsem měla vážně těžký den, tak si zapíšu jen úkoly na zítřejší den:

Pozor na Ignáce! Dokup karamely.

Odebrat Feliciánovi drobné, které narve ještě před začátkem vyučování do automatu na sladké. Nezapomenout je vrátit, než je začne shánět jeho otec s výrazem pacienta po rektálním zákroku, kterému zapomněli vytáhnout trubičku z pozadí.

Najít Ignácův Ipod.

Zjistit, kdo mi pozvracel boty.

Nakrmit toho blbého psa a uřvaného papouška.

Zjistit, jak jsem se dostala domů z nonstopu a čí je ta pánská šála.