Je pět hodin ráno a právě jsem se probudila u sebe doma. Našla jsem své zápisky ze včerejška napsané na pivním tácku místního non-stopu. Teď zvažuju, jestli ještě někdy vylezu z bytu, nebo se zahrabu hluboko do peřin a počkám, až hanbou umřu, nebo mě ti trpaslíci v hlavě konečně umlátí. Celý byt příšerně smrdí. Pes i pták konečně mlčí, asi už chcípli smrady.
Foto: Idnes.cz
A tak pěkně to začalo:
Ráno jsem se rozhodla, že zanechám toho negativismu, přestanu v dětech vidět zosobnění všech svých problémů a postavím se životu tváří v tvář. Nejsem přece žádná zapšklá baba a poslední dobou se obávám, že bych občas mohla takovým dojmem působit. Takže do práce s úsměvem!
Dětičky se dostavily v téměř plném počtu. Je tu trochu hluk, ale to nevadí, to k dětem prostě patří. Zápisem do kroniky jsem pověřila toho roztomilého klučíka Ignáce. Je to chytrý hoch, jistě se úkolu zhostí dobře. Odehnala jsem Feliciána od automatu a zabavila mu balení bonbonů, které evidentně hodlal cucat v průběhu první hodiny. Nějak se mi ten kluk nepozdává, dost mění barvy.
1. hodina – Matematika
Dětičkám to ještě takhle po ránu zřejmě úplně nezapaluje. To nevadí, zkusíme to zase jako v první třídě – jablíčka a hruštičky jistě pomůžou. No nevím, pořád se tváří, jako bych je nutila poslouchat Abbu. Felicián už už vypadal, že se chce na něco zeptat, když z něj vyletěla snídaně. Bože, to je nechutné! Uletělo mi sprosté slovo, ale to se v takové situaci dá pochopit. Už se to nebude opakovat. Ignác ho bohužel postřehl, ale uplatila jsem ho Feliciánovým bonbonem. Sama jsem si o přestávce musela trochu srovnat žaludek malým panáčkem.
2. hodina – Přírodověda
Tak rozmnožování mají ti malí géniové opravdu zmáknuté. Zeptala jsem se jich, jak doma říkají pohlavním orgánům. Čekala jsem mušličky a pindíky, ale teď usilovně přemýšlím, kam tak roztomílá dítka můžou chodit na takové hrůzy. Vypadá to, že všechna moje sprostá slova naskákala do jejich hlaviček a děti přidaly i nějaké novinky. Z těch publikovatelných mě překvapila například „chlácholinda“. Evidentně je to doma hlavní vyjednávací prostředek maminky při případných rozbrojích s tatínkem. A „cestička“?? Vážně? Není to dost zavádějící při výletech? Jen mi to připomnělo, že po mé cestičce už dlouho nikdo nechodil… Říkat penisu „cancourek“ mi příjde dost nemužné, to jistě nevymyslel tatínek. Ve sprchách hokejového klubu by si asi těžko v duchu říkal „Ještě umyju cancourka a můžeme se jít pěkně zdunit!“ Ta představa mě tak rozrušila, že jsem si musela trochu cvaknout na znovunalezení rovnováhy. Přijel pan Hrozný vyzvednout Feliciána. Sympatický člověk. To nemohu říct.
3. hodina - Český jazyk
Jsou to kreténi! Když jsem jim vysvětlovala shodu přísudku s podmětem, Nikotínie mě zarazila do židle svým stupidním dotazem. Jak prý se shoduje příčesek s přemetem. Dyť prý musí při tom přemetu spadnout. Úplně pitomá! Jejího otce si pamatuju ještě ze základky. Říkali jsme mu Čudič už od šesté třídy. A když si vzal „BB“ (blbou Boženu), rozšířili své zájmy o sběr bylin. Pokud je mi známo, udržují doma jednodruhový herbář. Suší a suší, hulí a hulí a pak vyzvedávají cizí děti v jiných školách, ztrácejí auta a nalézají zvířata, která pak vodí do školy místo dětí, což vysvětlují sociálce asi těžko, ale zatím jim to prochází.
4. hodina – Tělocvik
Mezi matracemi jsem našla trenýrky. Nebyly cvičební. A byly dospělácké. Tohle je teda ústav, to je příšerné. A mně dochází rum. Abych zamaskovala nález, navrhla jsem běh. Vzduchem začaly lítat argumenty, proč by ta chamraď po cestě chcípla. Seru na ně! Jdu pro rum! Ignácovi jsem vtiskla do ruky bonbón, beztak si ale furt něco píše… Ať se s nima otravuje ten slavný ředitel. Nesnáším ho, vůbec mě nechápe. A nenechá mě používat moje metody. A pít rum.
Vždycky, když je mi nejhůř, pomůže mi Irenka z non-stopu. To je vám tak chytrá a šikovná holka! Jak ona mi rozumí! Taky měla těžký život, jako já! Nechal ji ten její, pak ji zase chtěl, pak už nevím co, ale bylo to taky hrozné, no prostě moje krevní skupina. Jsme týrané ženy! Jojo, Irenka to taky říká!...
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Zde se zápisky rozpíjejí, zřejmě slzami. Další čitelný text následuje na druhém tácku:
Přišel Karel. Karel je ředitel, to je mooc důležitý člověk! A sympaťák! Koupil mi rum, když s ním prý pojedu domů. Říká mi Málinko. Myslím, že mě miluje…
Na chvilku jsem usnula a Karel nikde. Kriste pane, nepamatuju si vůbec, co se tady dělo! Mám dojem, že po mě pálil, co když jsem teď těhotná! Nechráním se už leta, co po mojí cestičce prošel naposled ten voják! Je mi zle, to bude ranní nevolnost! Je to tady, jsem těhotná!
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Z deníku ředitele Karla Strastiprda:
Tu ožralu Třeskutou jsem našel v hospodě. Lísala se ke mně a nechtěla mě pustit. Musel jsem jí odvézt domů. Když jsme vstoupili do toho jejího kutlochu, přiřítil se ke mně hladový pes, který mě místo sežrání dovlekl ke dveřím, za kterými jsem našel granule a zrní. Nakrmil jsem tedy i nebohého papouška. Amálie si poblila boty a mně šálu. Tak tu už fakt nechci. Tu šálu, samozřejmě, Třeskutou jsem nechtěl nikdy.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tak jo, půjdu do školy, přece jen je tam otec mého budoucího dítěte. Je to starostlivý typ, vypadá to, že i nakrmil zvířectvo. Jen toho papouška budu muset převychovat. To jeho věčné „Parrrrrchatni zasrrrraný!“ není dost elegantní k mému novému stavu. Naučím ho „Karrrrle, řřřřediteli, pusu Amálce!“
