Z deníčku uklízečky z prasečáku

Myslím, že kdekdo nad třicet vám ochotně potvrdí, že dneska by všichni manažerovali a dělat se nikomu nechce. Tak. A to by teda ten každý nad třicet řekl pěkně. Ale jak všichni díky Johnu Lennonovi dobře víme, lidem nad třicet se prostě nesmí věřit ani nos mezi očima. 

www.bestmediainfo.com

Slovo manažer mi odjakživa připomínalo slovo manger [čti manžé], což znamená francouzsky jíst. Dlouhé roky jsem tedy toužila stát se manažerkou, abych se mohla kvalitně a dostatečně stravovat. Když jsem se jí nakonec stala, zjistila jsem, že správný manažer v korporátní firmě se zahraničním velitelstvím se po většinu času nestravuje vůbec. Naopak s úsměvem a vždy připraven čeká na další tabulku, která by taky nedávala smysl, a nikdo ji nikdy nepotřeboval, nad kterou by strávil pár veselých dnů, a bere-li svou práci opravdu vážně, i večerů, neřkuli nocí. Ve chvílích, kdy nápor reportů, raportů a různých zahraničních služebních teleportů povolí, stravují se manažerky z pražského Chodova (nejvyšší sorta!) bagelem (to je houska se šunkou, ale za sedmdesát korun), jenž zapíjí latéčkem (toto slovo vyhlašuji za nejodpornější v tomto blogu, užijte si ten okamžik, nic horšího už nepříjde) v kelímku. Tyto dobrůtky do sebe cpe u počítače, protože obědovou přestávku tráví ve fitness studiu, kde se na pásu pokouší vyběhat plnotučné mléko z laté z předchozího dne. Výsledkem jsou podle doktorky Kateřiny žaludeční vředy, povolání manažerky tedy v mých očích ztratilo lesk a stanovila jsem si další profesní cíl.

Aby bylo jasno, k pozici, která se stala mým snem, mám skvělé předpoklady. Pokud bych se měla zmínit o svých pracovních zkušenostech, mohu namátkou nabídnout například prodavačku v sekáči, prodavačku v nadměrných velikostech, jakož i prodavačku v miniaturních potravinách. Dále dokážu obsluhovat solárium, umýt okno automobilu, a zoufalce úplně nedotčené angličtinou naučit větu „How do you do?“ s dokonalým moravským přízvukem. Jako vrchol své kariéry bych ovšem ráda vypíchla povolání nejprestižnější – uklízečku v prasečáku. Vím, jak to působí, znám ty obdivné pohledy, ústa pootevřená v němém úžasu a závist, jež by se dala krájet. Je to tak, i takový džob mám ve svém portfoliu. Bohužel šlo jen o administrativní budovy, což věc lehce snižuje, ale snad mi to odpustíte. Za vaše přimhouřené oko přidám uklízení v chemičce. Jak to v práci nesmrdí, není to vončo, že áno.

Po dobu velmi vysokých studií jsem se přimotala za prací i do Prahy, kde jsem pracovala ve skladu drogérie – sen každé z nás: dostala jsem nákupní seznam, nakládala podle něj zboží do košíku a nejen, že jsem neplatila, ale ještě jsem dostala zaplaceno! A jak! Mizerně! Ale kdo by to řešil, prachy vyšly dávno z módy. Co byla ovšem největší pecka, bylo na Václavském náměstí strkání dotazníků lidem pod nos.  Tato práce vyžaduje velkou míru sportovního talentu, většina lidí prochází stejnou cestou každý den, v lepším případě minimálně dvakrát, jsou tedy zkušení ignoranti a je potřeba jim nadbíhat. Po chvilce kličkované, kterou jsem kořist dostala do kouta, mohla jsem s okouzlujícím úsměvem vytasit svou uctivou otázku: „Měl/a byste chviličkuuu?“ Z osmdesátiprocentní pravděpodobností jsem dostala doporučení: „Jděte s tím už do pr…yč!“. Jak vidno, je to tedy práce namáhavá nejen fyzicky, vyžaduje i velké sebezapření, aby profesionál, kterým jsem samozřejmě po oba dny práce byla, dokázal zazpívat i „Děkuji vám za váš čaaas!“.

V Praze má člověk obecně nepřeberné množství možností, co se brigádničení týče. Nadšena svými výsledky v oblasti průzkumu trhu (pár dotazníků vyplnil svatý Václav, pár Václavácký holub), vrhla jsem se na vyšší stupeň tohoto lidmi zbožňovaného povolání – průzkum trhu po telefonu. Jsem přesvědčena, že do smrti nezapomenu otázku pro kuřáky: „Myslíte si, že cigarety Start bez filtru reprezentují americké hodnoty na škále od jedné do desíti, kde jedna je ano a deset je ne?“, která přišla zhruba po dvacetiminutovém výslechu, při kterém nebohý respondent už nevěděl, jestli se jmenuje jedna, nebo deset. Co věděl naprosto jasně bylo, že kývnout mi na nabídku "krátkého monitorovaného rozhovoru" byl hodně špatný nápad. Pravidelně zde vypadávali všichni z role a místo předepsaného "Deset" zavyli "Cooožeee? Asi ne, ne?", načež vystartoval brunátný supervizor s lehkým infarktem, protože "Ne" není odpověď. "Deset" je odpověd. "Osm" je odpověď. Odpustil by mu snad i "Dvanáct". Ale "Ne"? Co je to za blba, tenhleten respondent retardovanej?

Ve své postudijní kariéře jsem nakupovala například OBIGGS, tu a tam i OBOGGS pro stíhačky a výbavu pro záchranný balíček pro jejich piloty, takže normálka, to dělal každý. Později jsem se přemístila do firmy, která obchodovala s vojenskou technikou a zbraněmi, takže zase nuda, nuda, šeď, šeď. Následovala výše zmíněna manažerka. Po této štaci jsem se rozhodla, že břicho zpupně se nadouvající se po přísunu bagelů naplním konečně něčím smysluplným a odešla jsem vykonávat práci, pro kterou využiju hlavně svou praxi uklizečky v prasečáku – nastoupila jsem na pozici matky.

Celé toto vyprávění bylo inspirováno faktem, že jsem minulý týden v jednom dni dostala dvě nabídky – psát blogy pro Auto Idnes a učit malé děti plavat. Co se týče motosportu, moc se mi líbí výraz „vypnout kontrolu trakce“ a to je tak asi všechno, co jsem z Top Gearu pochytila.  Mám v plánu si i zjistit, co to znamená, abych působila opravdu fundovaně. O plavání s dětmi vím také své. Už Cimrman propagoval metodu „šup hlavičku pod vodičku“, takže by mě nemělo nic zaskočit.

Život je prostě plný překvapení, stačí rozevřít náruč a počkat si, co do ní hupsne. Obzvlášť pokud jste odborník přes všechno, jako já. Takových nás pravda není moc. 

Abych však nezapomněla to nejdůležitější – můj profesní sen! Když mi můj tchán prozradil před lety název své pozice, málem jsem omdlela. Pracuje totiž jako Vedoucí Vrchního Vedení. A to je nejvíc!

P.S. Radost mi nezkalil ani fakt, že se jedná o vedení elektrické, konkrétně tramvajové. Pokud můžu psát o motorismu, elektrikařinu jistě zvládnu levou zadní!