Předávání cen Bloger roku 2013 – jak to bylo doopravdy

Jak všichni víme, novinářům se dneska nedá věřit. Proto jsem byla včera vyslána na ceremonii předávání cen osobně, abych jako nezávislá a zcela objektivní osoba zpravila své čtenáře o skutečném dění. Čtěte a sdílejte, kdo ví, kdy bude tento blog stažen nepřátelskými žurnalisty, kteří zahanbeni mým strhujícím podáním budou volat po zrušení mého blogu. I to jsem ochotna risknout - pro vás!

Předávání proběhlo v Praze v Ostravě. Tedy, v místnosti zvané Ostrava. To aby se velectěný velkobloger Haluzka cítil jako doma. Jenomže on je to starý pazůr v mladém těle, takže jen co přišel, začaly litanie. Jeho nespokojený přístup byl částečně způsoben faktem, že mu odložili odlet do Kamsistánu, takže musí v Praze do hospody. Ale převážně tím, že je z Ostravy. Tam pyskujů všeci. Prohlédnul si nabídku občerstvení, oči obrátil v sloup a domáhal se piva. Když přítomní pánové zjistili, že se pivo nepodává, někteří z nich ze zoufalství vyskočili z okna. Přísahám. Našli se i tací, co se venku vrhli na jednu krávu. A teď si představte, jak by to vypadalo, kdyby tam to pivo bylo.

Dostavil se například i pan Šíša. Podle svých slov směňoval směny a dřel celou noc, aby mohl přijet. Takže předpokládám, že pracuje ve finančnictví, evidentně za oceánem, když je jeho záběr hlavně v noci. A je v tom jistě dobrý! Ukázalo se totiž, že přijel vlakem. Jako důvod uvedl, cituji :...,protože auto nevlastním,...“. Z toho logicky vyplývá, že vlastní vlak, což, přiznejme si to na rovinu, nemůže říct každý.

Vím, na co nejvíce čekáte. Chápu vaše vzrušení, s kterým jste předchozí řádky jen prolétli. Byla tam!! Lucie Chimérie Sulovská osobně! Chvilku jsem uvěřila, že je skutečná, ale vzhledem k tomu, jak dramaticky se bránila fotografování, mám novou teorii o její existenci. Je to víla spletená z mlhy! Bojí se, že jí světlo blesku rozpustí. Jsem z toho taky celá spletená, proto ji hodlám ještě hodně důkladně studovat. A nejsem sama. I pan T.G. Vladimír, muž, jehož obočí hvězd se dotýká, pán s modrým ptákem (andulkou, ty čuně), se pokoušel několikrát její křehkou lidskou schránku osahat a zjistit, zda zmizí. Zřejmě i z toho důvodu tam přišla jako doprovod i sestra Lucie Chimérie, která se ovšem v rámci inkognita pokoušela předstírat, že je její matkou. Ovšem když tak nad tím přemýšlím, vzhledem k věku naší víly Amálky je možné, že to matka byla. Já jsem stará jako dvě Amálky, tudíž může být matince o čtrnáct dní víc než mně. Ach, jak deprimující.

Podívejte, přišlo tam těch lidí víc. Ale to bychom tu byli týden, takže to zkrátím. Kromě notoricky známých obličejů se tam nenápadně v koutku krčili lidé, kteří získali speciální cenu poroty za to, že zpracovali různá zajímavá a leckdy kontroverzní témata, namátkou rasismus, život s postiženým blízkým, či přišli s nápadem na fotomatiné. Cenu za popis strastí života mateřského jsem nedostala. Docela bordel, bych řekla.

Od nejmocnějšího z mocných – pana šefadmina Nováka, nebo jak on se to jenom… jsme dostali nabídku, která se neodmítá. Mohli jsme se srotit do dvojstupů a společně a nerozlučně si užít exkurzi po redakci MF Včera, dnes a zítra. Bylo to velmi zajímavé. Ovšem musím okomentovat skandální jednání toho nateklého plyskýře Haluzky a jeho kumpánů  (F.M. 101,4 a T.G.Vladimír). Každého nebohého nic netušícího kravaťáka napadali z eurospádů, prohledávali ho ve snaze nalézt průkazku na slevu na vlak do Bruselu, neustále komentovali koncept oupn spejsů a zpochybňovali úroveň lidí, kteří mají neúhledné stoly a domáhali se příchodu Bohdalky. Prostě rušili výklad a dělali ostudu. Z okna naštěstí neskákali, protože novinářská elita sídlí ve čtvrtém patře.

Měla jsem možnost potřást si rukou i s panem Poláčkem, kteréhožto obdivuji za jeho psané slovo. Nabyla jsem lehce dojmu, že já ho čtu a on mě ne, ale to musí být omyl.

Závěrem ovšem musím zdůraznit, že jsem velice zklamaná a nešťastná. Přijela jsem do Prahy hlavně pro těžítko a ono se nedávalo prvním třem z každé kategorie, ale jen prvním prvním v každé kategorii. Takže já nemám ani jedno a tudle Chimérie jedna má dvě. Požádala jsem ji slušně, aby mi jedno dala, protože takto je to velmi nespravedlivé, že si její jméno přelepím leukoplastí a fixou opravím. Tvářila se souhlasně, ale využila nastalého zmatku a zmizela i s oběma těžítky.

A co jsem dostala já? Pláštěnku! Žlutou! Pak něco, co Haluzka nazval vibrátorem a krabičku s dvěma koulemi. Přebrala jsem si to po svém – my děláme radost vám, vy chcete, ať si taky něco užijeme my. Takže s tím nemám větší problém, ač je to poměrně nestandardní. Taky jsem dostala propisku a veliký blok, do kterého si teď budu psát svoje blogy, protože bez těžítka já vám na to kašlu. Minimálně do zítra!

Ale za tu pláštěnku fakt dík, to se v Liberci hodí, moc!            

Vaše žurnalistka Zuzka

Nyní předávám slovo zpátky do studia. Totiž do diskuze.

P.S.:  Prý mám na blogu špatnou fotku, lidé mě nepoznávali a dokonce padlo podezření, že jsem ve skutečnosti krasavice inteligentní. Proto přidávám fotografii jinou jako důkaz, že tomu tak není. Další profilovku, samozřejmě.