Novodobá tortura aneb jak jsem rolovala kosti

Zhruba od srpna nás každý rok obchodníci připravují na příchod Vánoc. Od 25.12. zhruba do srpna se nám pokoušejí nabídnout různé produkty na zbavení se nových kilogramů, které jsme si k Ježíšku nadělili. Naštěstí jsem dávno rezignovala na jakákoliv předsevzetí bez ohledu na datum v kalendáři. 

Se svou váhou nejsem spokojená, protože to je prostě in. Tak jako je folklór nadávat na počasí, proklínat pondělí a na klobouky či rtěnky za volantem se dívat přes prsty, musíme prostě my, ženy, řešit neustále svou váhu. Je jedno, máme-li „nadváhu“ kilo či třicet, je povinností každé z nás se o ní neustále vyjadřovat, všechny na ni upozorňovat, obviňovat hubené kamarádky z nepochopení a při fotografování si stoupat vedle těch silnějších. Manžela musíme snad vlivem dědictví předchozích ženských generací nutit k tomu, aby nás neustále obhlížel a zachoval se správně  při dotazech mířených na naše rozměry. Bohužel se ještě nepodařil zdokumentovat jediný případ, podle kterého by se dalo vydedukovat, jak takovýto správný postup má vypadat.

K návštěvě mučícího střediska mě ovšem zdaleka nedotlačila nudná touha po dokonalém těle. Jsem natolik dospělá, abych nad tyto trapné pokusy byla již povýšena. Hubnutí totiž vyžaduje cvičení a omezení se v jídle, což by mi vzalo jednu z nejpříjemnějších činností a nahradilo ji jednou z mně nejotravnějších. V důsledku snahy přiblížit se svým dětem nejen mentálně (což se mi překvapivě dobře daří), ale i fyzicky, skláním svůj hřbet a způsobuji si tak bolest. A na to je prý dobré cvičit.

Za rok soužití s Liberečany jsem pochopila, že toto město spojuje pospolitost. Jelikož v otázce běžkování a cyklistiky jsem zralá na vyhoštění, rozhodla jsem se nevzdorovat a navštívit s davem vyhlášený kurz pilates. Tento sport mám zafixovaný jako obraz žen stojících před zrcadlem s výrazem napovídajícím spíše o tom, že se jim dost chce na záchod, než že sportují. Podstatou pilates je totiž zpevnění coru. To je střed těla, vnitřní svaly břicha. Kamarádky se však zapřísahaly, že navrhovaná cvičitelka je naprosto jiná než všechny ostatní, které mi spojily pilates s představou nekonečné nudy. A měly pravdu!

Mělo mě varovat, že při rezervačním telefonátu se paní na druhé straně významně podivovala, že tam chci a ještě na hodinu mírně pokročilých. Znejistěla jsem i po pár poznámkách svých kamarádek. A téměř jsem zpanikařila při pohledu na připravené cvičiště. Čekalo tam asi 12 různých prapodivných věcí, které se údajně používají ke cvičení. Dost se mi líbil nafukovací polštářek, ale na ten nějak nedošlo. Ale problém zdaleka netkvěl v cvičebních pomůckách. Impozantní byla sama cvičitelka, která evidentně dříve předcvičovala pilates v US Army. Podporovala nás výkřiky a motivačním funěním, kterým mě často vylekala, až jsem povolila core.

Hodinu začala tím, že na mě vybafla: „Jméno!“. „Mám!“ chtělo se mi zakřičet, ale rychle jsem se vzpamatovala. „Zuzka!“ „Budu vám tak říkat!“ „To by mohlo dost usnadnit komunikaci“, pomyslela jsem si. „Zuzko! Otevřu za vámi okno!“ Že by únikový východ? „Rozumím!“ „Hlavu do šuplíku!“ „Heee? Jako zavřít? Za co? To bude bolet, ne?“ rozhlížela jsem se nervózně a projevila tím hned na začátku absolutní neznalost pilates dialektu. Potěšeně přimhouřila oči, bylo jasné, že takový amatérismus čekala a proto mě varovala, ať nechodím mezi mírně pokročilé. Když jsme si vyjasnily, jak vypadá hlava v šuplíku, následoval další rozkaz: „Zapomeňte na všechno, co jste kdy o pilates slyšela! Já neuznávám cvičení svalů, ale kostí!“ „Tak to bude zajímavá hodina“, prolétlo mi hlavou.  Velice matoucí byl i ten fakt, že se při každém cviku operovalo s jinými rovinami. Někdy bylo „nahoru“ směrem ke stropu, jindy směrem k hlavě, tudíž vleže v podstatě do strany. Ukázalo se, že mám pro tento sport i nedostatečné znalosti anatomie. Doposud váhám, jak přesně jsem měla v leže na břiše dokázat zasunout stydkou kost pod kost hrudní, aniž bych si při tom vyhodila plotýnku. Při křiku „Chci vidět zadečky nad bosou, pak rolujeme ocásek dolů!“ se ten můj chvěl hrůzou, že se příjde na to, že mi ta věta nedává žádný smysl a zadeček nezvednu od devadesátého osmého, kdy jsem přestala navštěvovat hodiny tělocviku. Marně jsem se také pokoušela odhalit, kde mám mít ocásek. „Trdly prdly chrchly!“ nebo tak nějak zněl další rozkaz. Jednak jsem ho nepochopila, druhak jsem stále přemýšlela nad gymnastickým úkolem z minulého povelu. A jako se sépie brání vypuštěním inkoustu, mně se náhle spustilo mléko. Stála jsem tam s mokrým tričkem, ale stále zpevněným corem v obavě z trestu. Musím ovšem říci, že to jediné na zrychlenou eskamotérku zabralo. Na pár minut nabyla dojmu, že ve mně spustila mateřský reflex a zřejmě ji to dojalo, tak zpomalila. Dožila jsem se tedy konce lekce ve zdraví. V opačném případě by totiž hrozilo, že o naše děti se dalších pár dní budou starat vlci. Na úplném závěru jsem měla jěšte možnost zjistit, že celý život dýchám zcela mimózně do plic, zatímco se to dá dělat pohodlně i do kolene, ramene, žeber či žáber, podle vkusu každé cvičenky. A když došlo na povel "Poslouchejte tlukot svého srdce, poslouchejte svůj dech, poslouchejte, jak pracují vaše vnitřní orgány!", pokoušela jsem se intenzivně zaslechnout praskání tvrdnoucích jater, ale asi ještě nejsem dost pilates, slyšela jsem jen kručení v břiše.

Dnes už mě bolí jen pár svalů na břiše. A záda. Ale příští týden jdu zas. Spojení sportu a show možná vzbudí sportovce, který hluboko ve mně jistě dlí.