Mají to ti blázni zapotřebí, vláčet malé děti všude s sebou?!

Jet na dovolenou je obecně bráno jako skvělý nápad. Celá rodina se převážnou část roku těší, až si odpočine v kruhu svých milovaných. Představujeme si dlouhé vyspávání, chutnou stravu, trochu toho pohybu, vlastivědné, či libovolné jiné orgie, podle vkusu každého zúčastněného. Se slzou v oku se nejeden z nás dívá na rozesmáté fotografie z loňského zájezdu do Spáleného Poříčí a na jazyku jako bychom stále cítili tu chuť řízku s oschlým chlebem.

www.funnyjunk.com

Omámeni špatnou pamětí a zfetovaní záchvatem fantasmagorických představ, začali jsme i my plánovat společnou rodinnou dovolenou. Máme dvě děti. Jsou malé. Kdyby byly tak tiché, jak jsou malé, krásně by se vyjímaly v zahrádce mezi maceškami jako rozkošní trpaslíčci. Přesto se dá říci, po troše vhodné medikace dospělým, případně po požití špuntů do uší (osobní recept: v uších mi vadí, tak je slupnu a zapiju flaškou rumu, perfektně to funguje!), že jsou to jedny z těch povedenějších dětí. Neaplikovala jsem dnes špunty, takže mluvím poměrně vážně.

Můj muž se před námi chodívá schovat do práce, má tedy občas naprosto scestné nápady ohledně aktivit s výše zmiňovanými. Plánování pak v hustých intervalech musí být usměrňováno, nadšení manželovo a můj děs tlumeny a pravidelně si vysloužím pohrdavé opovržení stran mého zpátečnického přístupu. Jelikož jsem žena trpělivá a kompromisy jsou mým koníčkem, jednou za čas nechám manžela zrealizovat jeho plány. Jeho překvapení bývá pak obvykle viditelné, až měřitelné.

Z našich severských končin jsme se vydali v rámci letního putování směrem na západ. Využila jsem příležitosti a navázala kontakt s dámami spolublogerkami Tinou Solanovou a Štěpánkou Bergerovou, abych je navštívila na jejich výsostném území. Obě výzvu přijaly s tím, že se sejdeme v Lokti, kde Štěpánka pořádala fotografický plenér. Mé nadšení bylo převeliké. Manželovi jsem několikrát vysvětlila, která je která, doplnila informace z Who is who a navrch přihodila fotografie. Stejně se mi pořád v datech ztrácel. Jeho zakalený pohled a orosené čelo jsem tedy přičítala stresu z pokusu zapamatovat si aspoň jména. Byla to horečka.

V horečném poblouznění navrhl, že když už jsme tak blízko, měli bychom se stavit v Bečově nad Teplou. Souhlasila jsem. Navrhl, že bychom mohli do zámku na prohlídku. Srdce mi poskočilo zděšením. Na prohlídku? Jediná prohlídka, na kterou jsem ochotná jít s těmi dvěma je prohlídka krčních mandlí! Čtyřletá dcera už s pohotovostním špuntovacím rohlíkem vydrží chvilku mlčet a povídání o nalezeném pokladu – Relikviáři svatého Maura, ji přímo nadchlo. S hrůzou jsem se však zahleděla na pusu osmnáctiměsíční dcery, která bývá zavřená výhradně jen, když ji chci nakrmit něčím, co se neslučuje s jejím dietním plánem. Jinak nepřetržite mluví (s výjimkou okamžiků, kdy zpívá). Ukázala mi všech šest zubů v širokém úsměvu, řekla „Já ťapat, táta boží!“ Tím pádem jsem byla sama proti všem. Tedy já a všichni účastníci výpravy, nicméně těch jsme se v té rychlosti zapomněli zeptat, co si o tomto geniálním nápadu myslí. Prohlídka byla krásná. Škoda, že jsem jí moc neviděla a hlavně neslyšela. Naštěstí jsme si mohly jít žvatlat vždy do prázdného pokoje před námi, takže si prohlídku užil střídavě vždy jeden rodič a jedno dítě (a s nimi všichni ostatní). V jednu chvíli jsem odvážně nahlédla do relevantní místnosti s maličkou v náručí a hned mě paní s obočím v tlakové výši napomenula, ať okamžitě (!) s tím dítětem(!) odejdu(!). Dcera jí se svým širokým úsměvem zamávala a bezelstně řekla: „Ahoj, bábo“, což situaci neuklidnilo, tak jsem radši vycouvala.

Při přejezdu mezi Bečovem a Loktem nám děvčata usnula, což jsem se rozhodla využít. Díky příznivému počasí jsme si mohli dovolit auto zaparkovat vedle kavárny se zahrádkou a dcery nechat dospat. Kávu si tím pádem můžeme konečně užít bez rezolutního: „Míchy, míchy!“, završeného vybryndáním většiny obsahu hrníčku na klín. Zatímco jsem si v duchu vychutnávala povzbuzující chuť kávového moku a těšila se, až si opláchnu obličej zbrocený potem z traumatického zážitku na Bečově, manžel, třímající v rukách volant a tedy i náš osud, zamířil do kempu na pivo. Do kempu! Na pivo! Až si příště budu chtít vzít skauta, připomeňte mi tenhle příběh, prosím.

Po tom, co se děti posílily do sytosti vydatným spánkem, manžel osvěžil pivem proti horečce a já si odrovnala zase pár chuťových buněk podivným umělohmotným nápojem, vyrazili jsme na plánovanou večeři. Zpočátku se zdálo, že si s ostatními budu výborně rozumět. Manžel totiž odvedl děvčata zkoumat krásy loketského náměstí. Po jejich návratu však bylo jasné, že nejen, že si já nebudu rozumět s lidmi u stolu, nebudou si rozumět ani lidé v celé restauraci a mám takový dojem, že dodnes mají loketští obyvatelé poněkud zalehlé v uších. Díky bohu za to, že Tina má psa a kočku. Jinak by jistě těžko chápala, proč se při donesení její porce naše maličká ďábelsky zasmála, pronesla jejím směrem: „Masooooo!“ a chtivě jí poslintala talíř (můj odsunula jako naprosto nevhodný). Starší dcera se zase vrhala na všechny zúčastněné fotografy a protože se jí ohromně líbili, chtěla se s nimi objímat. Přítomné pány to maličko mátlo. Já se neustále snažila vyndat jedno děvče Tině z talíře a druhé úplně cizímu pánovi z náruče. Obojí bylo marné. Manžel upadal do šoku a jen mechanicky odstraňoval z dosahu nože, protože to vypadalo, že jestli Tina té maličké hladové kousek masa okamžitě nedá, půjde po ní nekompromisně i za použití nepovolených prostředků. Po pár pokusech dokončit větu jsme raději odvlekli do auta děti, které začaly předvádět scénku „Unavené dítě“. Odjížděli jsme před osmou. Děti usnuly kolem půl jedenácté.

Máme po dovolené novinku - maličká se začíná učit jíst sama. Nesnese, když ji někdo krmí, nepřipustí ani přidržování misky s jídlem. Sama si nabírá na lžičku jídlo, a když se jí to povede, nadšeně plácá ručičkama (aniž by odložila lžičku plnou jídla) a dožaduje se pochvaly. Jednou rukou se jí tedy snažím korigovat ručičku se lžičkou, druhou rukou rychle chytám jídlo do kapesníku, třetí rukou se snažím zabránit, aby se miska dostala do blízkosti jejího lokte a tím pádem na zem, čtvrtou rukou si vytírám guláš z očí a zbývajícíma rukama lomím nad hlavou.

Myslím, že je čas vyrazit s rodinou do nějaké hodně dobré restaurace na oběd.

P.S.: Tímto se omlouvám všem, které jsme v průběhu naší dovolené viděli, ale neslyšeli. S Tinou a Štěpánkou si všechny ty důležitosti napíšeme, případně provedeme opravný pokus. Bez dětí!