František

Je to zhruba měsíc, co se stala velmi zvláštní věc. Celou tu dobu mi vrtá hlavou a nemohu na ni přestat myslet. 

Do svého valašského rodiště se bohužel nedostávám příliš často. Stane-li se tak, mám program nabitý rodinnými návštěvami a horko těžko dojde na setkání s kamarády. Letos se mi podařilo přijet v době, kdy se v mé rodné vsi pořádá slavný, skvělý a jedinečný Tarahůn.

Jedná se o tradiční slavnost, která letos oslavila již 46. výročí. S neotřesitelnou pravidelností každou první sobotu v srpnu v pravé poledne se všichni obyvatelé Poličné sejdou, aby vyrazili do průvodu s alegorickými vozy. Trasa vede z „horního konca dědiny“ až k fotbalovému stadionu. U každé hospody se staví a pije na vítězství. Ano, napsala jsem na vítězství. Tarahůn totiž není jen tak nějaká přehlídku alkoholiků! Tarahůn je fotbalový memoriál, tedy vysloveně sportovní den. Spíše se tedy jedná o přehlídku alkoholiků, co odpoledne hrají fotbal (malý valašský žert, jistě mi bude odpuštěn. Ve skutečnosti na Valašsku samozřejmě nikdo nepije). Dědina je rozdělena na části světově pojmenované například Horní Karolína, Los Angeles nebo Klondike.

Po celodenním vypětí v alegorickém průvodu a později na hřišti následuje večerní zábava. Lokální rocková kapela předvede to nejlepší, co umí. Lidé se radují a tancují. To zhusta opravdu není to nejlepší, co umí. Nikomu to ale nevadí, řeklo se zábava, bude zábava.

Letos jsem tam mohla být a díky tomu potkala spoustu přátel z dětství. S upřímnou radostí jsme si padali kolem krku, smáli se a vyprávěli historky z dob, kdy největší starost byla, kdo je na řadě při karetní hře Autobus, případně v Sázkách a dostizích.

Bydlela jsem v bytovce, kterou obývaly čtyři rodiny. Tři měly samé syny, my jsme byli jedinou výjimkou. Respektive já, jako jediná holka v domě. Historky z dětství se proto často točily okolo karate a našich hrdinů Žán-klóda a Brůk-lího. Scházeli jsme se na půdě v improvizované tělocvičně. Kluci trénovali kopy a já taky. Mezi samými kluky a s třemi bratry se můžou hodit.

U stolu jsme se sešli se dvěma sousedy, kteří na té půdě trénovali se mnou. Jeden se smíchem vyprávěl, jak se s dalšími sousedy pokoušeli šikanovat mého bratra, který momentálně žije v Anglii. Když zjistil, že bratr je shodou okolností na Tarahůnu taky, radost neznala mezí.

„Tebe jsme šikanovali!“ radostně ho objímá a vítá, když se bratr objeví.

„Co kecáš, vždyť si byl o hlavu menší!“ kontruje bratr a začne debata s rozmlženým koncem o tom, kdo koho šikanoval.

„A víte, jak jsme tenkrát vyvolávali duchy? Vzpomínám, jak jsi mi řekla, že živí se vyvolávat nesmějí.“ zvážní najednou soused. „Já to dělám dodnes. Když mi umřel taťka, měl jsem pocit, že jsem s ním mohl komunikovat. Vím, že se mnou mluvil, pak si ale našel jiné tělo a zase žije. Jen jinde a jako někdo jiný. Mrtví to tak mají. Jsem o tom přesvědčený. Nezmizí, jen se změní v někoho jiného. Třeba zvíře.“

Náhlá změna tématu nás zarazí a všichni rozpáleni rumem, vedrem a tempem vyprávění nedokážeme tak rychle přeřadit na jiné téma. Soused už má maličko problémy komunikovat s námi, jeho schopnost komunikovat s jiným světem je tedy mírně zpochybnitelná. S náznakem otázky v očích se po sobě rozhlédneme a přemýšlíme, jak s danou informací naložit.

Já se v rychlosti podívám na telefon, jestli je u rodičů vše v pořádku a děti klidně spí. Najdu však jen zprávu od Heleny. Rozkliknu ji a pak jen chvilku zírám na telefon. „Víš, že asi umřel František?“

Nevím. Nikdo přece nemůže jen tak uprostřed největší zábavy umřít. A já se to dozvím právě při debatě o umírání a vyvolávání duchů? Nesmysl!

Já Františka vlastně osobně vůbec neznám. Byli jsme přáteli facebookovými a to jen díky blogům. S lidmi, kteří se vám do života připletou takovým způsobem, je to těžké. Nevíte, kdo doopravdy jsou, jak vypadají, často ani jaké je jejich skutečné jméno. Když máte chuť to risknout, berete jen to, co vám je předloženo. Je reálné riziko, že si celou dobu píšete s jakýmsi autoportrétem, nikoliv originálem. Obrázkem, který váš protějšek namaloval přímo pro vás. Pokud vám to vyhovuje, vzniká speciální druh vztahu, který pro zjednodušení Facebook pojmenoval jako přátelství.

Od mých „literárních“ počátků mě František sledoval, tu a tam napsal, co si myslí o mých textech. Uměl být laskavý, ale i velmi nekompromisní. Zahlédla jsem diskuze, ve kterých byl na jiné zbytečně příkrý. Přiznával, že bojuje občas s vnitřními běsy. To ale až po tom, co si získal mou náklonnost celkem neškodným koníčkem - zahradničením, ke kterému se nakonec stočila veškerá naše komunikace. Při debatě o zahradě se proměnil v nadšeného kluka.

Oba jsme se teprve učili se zahradou správně zacházet. Vyměňovali si tipy, jak bojovat se škůdci. Posílali si fotky, co komu jak kvete. František mi dokonce poslal semínka fialových slunečnic. Já podcenila výsadbu a žádná mi nevzešla. „Nebojte se, napřesrok pošlu nové“, konejšil mě František. Psal mi, jak miluje pozorovat ptáky na zahradě. Já jemu, jak mi ti ptáci sezobali celou úrodu borůvek, jedinou třešňičku, kterou se podařilo vypěstovat, skoro všechen rybíz a jak mi rozhrabávají kůru. Pár dní před Tarahůnem jsem mu chtěla slavnostně oznámit, že jsem přišla na to, jak borůvky ochránit před nálety. Neudělala jsem to hned s tím, že mu napíšu až po návštěvě. Bylo mi divné, že dlouho nepsal, zahrada v plném rozkvětu a od Františka ani řádek. Přikládala jsem to ale dovolenkovému času.

„Mně asi umřel… kamarád“, řekla jsem, aniž bych tomu věřila či pochopila podstatu té informace, to přišlo až později. „Právě mi to píše naše společná známá“.

„Napiš jí, ať není smutná, on neumřel. Jen se změnil v někoho jiného“, pohladil mě soused po ruce. Kéž by měl pravdu. Pokud je to tak, sázím na nějakého opeřence. Pro ten případ jsem vyrobila ptačí budku, kdyby snad přiletěl na návštěvu a na borůvky.

Je to zhruba měsíc, co se stala velmi zvláštní věc. Možná mi umřel přítel, jeho sestra to alespoň napsala na jeho profil. Možná se jen vypnul z virtuálního světa, kdo ví. Ať tak či tak, je mi to líto.

Vracím se k Františkově poslední zprávě: „Snaží - to je fakt. A to je dobře. Dobrou noc. Děkuji.“

Dobrou, Františku. A děkuji!

P.S. O podobných věcech ze zásady nepíšu. Ve Františkově případě činím výjimku, protože byl s blogem úzce spjat a mám pocit, že by svou trasu zde rád uzavřel. Také proto, že bych se s ním sama ráda nějak rozloučila. Ať už šel kamkoliv.