Blues o tlustých pažích

Nač chodit kolem horké kaše, je potřeba se postavit čelem k jistému opomíjenému tématu. Tímto společensky přehlíženým předmětem diskuzí jsou… tramtadadáááá: tlusté ruce.

Zadek a břicho si svůj prostor v médiích vydobyly, na ruce se při bolestném výpočtu nedostatků často zapomíná. Přitom zadek nám muže být u zadku, stejně si na něj nevidíme.

Poprvé mě na nepříjemnou skutečnost upozornila moje slovenská kamarádka, kterou jsem si vzala s sebou při vybírání svatebních šatů. Vystoupila jsem z kabinky s očekáváním tak zvaného Wow efektu, kdy nevěsta v nádherných šatech zahalená v  bílém jemném oparu za teplého světla v luxusním salonu vychází z kabinky a všechny zúčastněné kamarádky se sklenkou sektu v ruce vypustí z úst jen obdivné „Woooow!“.

V mém případě to bylo hodně podobné. Až na to, že to bylo v kamrlíku u švadlenky. A opar jsem měla na rtu. A kámoška neměla bohužel sekt. Kdyby ho měla, možná by se to nestalo. Ale bohužel, došlo na nejhorší. Celkem uznale si mě prohlížela, když náhle doputovala zrakem k mým pažím. V tom vytřeštila oči, ruce si v panice přitiskla k ústům a hysterickým hlasem vykřikla: „Čo budeš robiť s týmito tučnými rukami?!“.

Tak. A bylo to venku. Do té doby jsem to netušila. Byla jsem si jen celkem jistá, že nemám tučné konto. Že mám místo něj tučné ruce, to jsem nevěděla. Klidně jsem si s těma hnusnýma rukama žila svůj život, jako by se nic nedělo. A ono se dělo!

Doma jsem na ženicha udeřila, proč mi nikdy neřekl, že jsem obézní v oblasti mezi rameny a lokty. Podíval se na mě, jako bych mu spíš přišla nemocná v oblasti mezi pravým a levým uchem. Snažil se to popřít, ale já věděla své.  Mám ohavné ruce.

Dnes už je mi to naštěstí jedno. Nacházím se v hormonálním okénku mezi pubertou, mladickou nerozvážností a přechodem. Mám za sebou těhotenství i šestinedělí. Jsem dokonale vyrovnaná a nic mě nerozhází. Kromě reklam s koťátky. A zpráv, ve kterých se ubližuje dětem. A PMS. A samotného M z té zkratky. A úplňku. A výprodeje bot, ve kterém velikosti končí u třicet osmičky.  A výprodeje oblečení, kde mi ta zpropadená třicet osmička už skoro taky není. A hladu. A takové té situace, kdy děti nic neslyší, dokud se neřekne čokoláda…

Nedávno jsem si ráno oblékla nové šaty. Cítila jsem se v nich hezky žensky. Část šatů je ušita z krajky, o které se tak rádo mluví s přívlastkem rafinovaná. Dočista jsem zapomněla na svůj pažní handicap. A tak si půvabně kráčím ulicí, jsem rafinovaná, když tu proti mně vyrazila paní v úplně stejných šatech. Nechápu, jak se to mohlo stát! Jsem si jistá, že v oděvním domě Lidl měly už v osm ráno ty šaty poslední!

A jak tak dumám nad tím, jestli je skutečně nakupování oblečení v obchodě s jídlem tak dobrý nápad, všimnu si při míjení mírně opocené dámy s ruměnci ve tvářích a pohledem významně zapíchnutým na druhou stranu silnice, že v těch šatech vypadá jinak. Ona vypadá jako víla. Já jako řeznice, co si vílu dala k snídani a potom zabila pěstí prase k obědu.

Jak říkám – dosáhla jsem zenového klidu, tyhle malichernosti už mě nerozhází. Když mi tedy před pár týdny jiná kamarádka řekla, že moje ruka od ramene vypadá spíš jak noha od kolene, bylo mi to jedno. Podobně impertinentní poznámky už ani neslyším.

Minimálně dokud se neřekne čokoláda.

Tento text vyšel v ONA Dnes 16.10.2016