Co se týče sportu obecně, jsem velmi talentovaná převážně v otázce pozorování sportovců a procítěného obdivování jejich svalů. To mi jde a dost mě to baví, skoro bych s tím mohla na olympiádu. Existují však i jiné sportovní disciplíny, ve kterých vynikám. Například závody v kadenci opovržlivých poznámek stran fanatického přístupu směrem ke všem, co se mě už podruhé za rok ptají, jestli bych si nechtěla vyjet na kole. Plané řeči o teorii mi jdou podstatně lépe, než plodné pokusy. A každou zimu trnu hrůzou. A zimou.
Ač nad mým zrodem dohlížely beskydské vrchy, neumím lyžovat. Vůbec. Ani trochu. Samozřejmě ve většině případů dojedu z kopce dolů, ale to popelnice taky. A stejně jako ona, i já za sebou nechávám stopy. Tu hůlku, tu lyži, tu rukavici, tu sprosté slovo. Polom v Beskydech je obvykle moje práce, omlouvám se.
Nevím, čím to, ale většina začátečnických svahů končí srázem, potokem, lesem nebo parkovištěm. Jsou i taková místa, kde se všechno dříve zmiňované vzácně snoubí a mně podobní zoufalci pak mají příležitost po nechtěném poškození cizího vozidla lišácky uprchnout do lesů a pokusit se uplavat honicím psům. Jedná se pochopitelně o konání nesmyslné a dětinské a mělo by se mu předcházet. Ale vykládejte to těm maniakům, co se mě každou zimu pokouší vylákat na svah.
Nemůžete mě nařknout z toho, že bych se nesnažila. Tedy můžete, ale nebude to pravda. Snažila jsem se. Leč příroda byla proti mně. Jednak mě vybavila pudem sebezáchovy a pak nohama, které o něm nikdy neslyšely. Možná bych byla bývala výborná lyžařka, kdybych s tímto sportem začala jako malá, nicméně první pokus proběhl v pubertě. Je nasnadě, že když se člověk snaží ve fialové šusťákovce od Vietnamců vypadat jako bohyně, navíc pak svou performanci povýší na umělecké dílo roznožkou v lyžích a představením hlasového rozsahu na slabice Uááááááá, potřebuje protějšek se silně avantgardními zájmy. Nebo dostatečnou zásobou omamných látek.
Nevím proč, ale všichni lyžaři mi tvrdí, že není nic snazšího, než elegantně přenášet váhu z nohy na nohu, zařezávat se do svahu hranami lyží, nechat si větrem načechrávat bambuli na zmijovce a užívat si dokonalého štěstí z nespoutaného pohybu. Já to tak nemám. Když už náhodou přeperu pumu, nebo jak se ta dravá věc jmenuje, a vyškrábu se na kopec, přichází vystoupení náčelníka Vykloubené koleno. V hysterické křeči zasednu na fiktivní mísu, kolena strachy narážející do sebe přísně zkrotím pohledem, dvakrát sebou fláknu a jdu na horký čaj. Vůbec si nedovedu představit, co by se stalo, kdybych se pokusila spustit po té kluzké věci dolů.
Jó, byly časy, kdy jsem to zkusila. Lyžařský výcvik na základní škole jsem zakončila elegantní brázdou, která byla tak dlouhá a tak široká, že do ní místní zemědělci okamžitě zasadili brambory a bačové zahnali vyhladovělé ovce.
Jeden z mých extra trapných pokusů naučit se lyžovat proběhl na svahu na Bumbálce. Tento má uprostřed kopce z nějakého zvrhlého důvodu dům s oplocenou zahrádkou. Dlouze jsem řešila, jak moc bude bolet, když se vpletu do drátěného plotu a jaká je má šance na přežití, jestli nesplynu s plotem, ale s lesem pod svahem. Všechny tyto úvahy se nakonec ukázaly býti čistou ztrátou času. Vůbec jsem se nedostala na kopec. Muž obsluhující vlek měl jakousi snahu mi pomoci a po prvním a druhém neproměněném pokusu nastoupit, mi s úsměvem pomáhal. Pak zřejmě usoudil, že bude pro všechny lepší, když nikam nepojedu, protože mi za každou další estrádu nekompromisně označil permanentku. Tak se mi podařilo vyjet permanentku dřív, než sjezdovku. Čtyřleté děti se opovržlivě dívaly na promočenou fialovou hroudu šušťáku, která se potupně nechala táhnout vlekem za jednu ruku deset metrů, aby pak bezvládně zkolabovala s krátkou motlitbou na rtech přímo do dráhy těm nadanějším a šikovnějším. Elegantně mě překročily, nechápavě se rozhlížely po skryté kameře a s nevěřícným kroucením hlavy odjížděly. A znovu přijížděly, objížděly, přejížděly, nebo přeskakovaly. Když jsem měla dojem, že už se pobavili všichni a někteří i dvakrát, vylezla jsem nedůstojně kopec pěšky a opustila prostor.
Další zajímavý fakt, který vyšel na povrch při mém teoretickém studiu věd lyžařských: na školní lyžařské výcviky se nejčastěji jezdí v dubnu, ne-li v květnu. Jaké je pak tělocvikářovo rozčarování, když na svahu ovce vijí věnce a srnky s těmi věnci na hlavách vilně mrkají na srňáky! Náš svalostrůjce se nenechal zaskočit sabotáží přírody a nutil nás namísto lyžování běhat do svahu. Přišlo mi to nespravedlivé, protože při lyžování se učí člověk klouzat dolů, zatímco při běhání kamkoliv se člověk učí nevyplivnout plíce. A to je zásadní rozdíl. Pokusila jsem se tedy nasimulovat zlomeninu nohy, a když to nepomohlo, splynout s davem ovcí a vít s nimi. Protože kdo chce s ovcemi býti, musí s nimi víti, jak říká stará známá pravda. Ovce mě ovšem vyvrhly z kolektivu, když zaznamenaly můj pletený lyžařský svetr a pro jistotu se ke mně celý pobyt neotáčely zády.
Zima už zase se smíchem rozevírá svou bílou náruč. Prská ledové sliny na Ještěd a zvyšuje stupeň atraktivity peřiny na úroveň deset z deseti možných. Po zahradě se nám prohánějí tučňáci (nebo letos straky měly vážně dramatický růstový spurt), ovce si zimomřivě načechrávají vlněné boky a muž se těší, až mě naučí lyžovat.
Kdybychom se dlouho neviděli, prohrabejte prosím závěje pod ještědskými lesy. Někde tam přece musím být!
Skol!
