Genderová, neboli pohlavní studie

Tento blog bude možná trochu klišoidní… klišéovaný…klíšový, herdek, co to je za slovo? Prostě tak trochu klišé. Přesto se odvážím vyjádřit k velmi objevnému tématu, které je nové jako svět sám. 

abecedazahrady.dama.cz

Kam se podívám, nacházím rozbory toho, jak by se měly chovat ženy, muži, děti, domy a stromy. Rozhodla jsem se proto vydat své stanovisko k této problematice. Jsme přehlceni návody, a přesto se soustavně rozhodujeme blbě, jak nás naši sousedé, kamarádi , kolegové, náhodní kolemjdoucí a hlavně moudré knihy naštěstí vždy rádi upozorní. Zajímavý paradox hodný výzkumu!

Když to vezmu od podlahy, je jasná věc, že po světě chodí obvykle samičky a samečci, jen občas se kolem mihne nějaký ten hermafrodit. Samičky jsou jiné než samečci, z kteréhožto zjištění je spousta lidí živa a neradostná. Tráví mnoho času snahou kategorizovat bezcílné intuitivní jednání negramotných samiček a samečků, uvádět věci na pravou míru a stanovovat si cíle, jak dosáhnout absolutní rovnováhy a spravedlnosti. A když všechna svá zjištění zanesou do tabulky, ukáže se, že to celé zapomněli vynásobit dvěma. Zanoří se tedy zpět do problematiky, aby nakonec zjistili, že jim do toho někdo pořád vnáší chaos a odmítá pochopit, že věci už nejsou, jaké se zdají být.  

Přesto mi nikdo z vědců nevysvětlil, jak je možné, že:

-           Rozeznám 134 nuancí proneseného slova „jasně“ (Sluší mi to? Jasně! Příjdeš brzo? Jasně.             Vychrtlé holky nejsou hezké, že ne? Jasně…?), ale klepající motor neslyším.

-          Lentilku pod gaučem vidím už od hlavních dveří, ale výměnu kol na autě nezaznamenám                   vůbec, výměnu auta stěží a po pár dnech.

-          Lak na nehty mi nesmrdí, lak na cokoliv jiného příšerně.

Doposud se podle těchto znaků jevím býti ženou, což je v pořádku, to souhlasí. Jestliže však mám přistoupit na škatulkování různých publiscentů, mám malinký problém. Příroda mi jako takový vtípek přihodila jeden „mužský“ gen. Ten určuje vztah k domácím pracem a lásku k vaření. Nastavuje mou mysl do základního továrního nastavení:  Nevidím, nesnáším, nechápu, nechci dělat, neumím. Jaká smůla, že ženská část mne se podvolila diktátu šovinistů a těhotenství, kojení a pobyt s dětmi jsem vzala na svá bedra. Kdybych byla co k čemu, nepodvolila se a nechala to na manželovi, mohli jsme mít dům ve vysokém lesku. Můj muž má totiž gen reversní k tomu mému. A měl ho už před tím, než jsme se potkali. Láskyplně se staral o svého spolubydlícího na koleji. Občas ho vyhrabal z hromady oblečení, knih, a kdoví čeho všeho, prohrabal cestičku ke dveřím, kudy ho s úsměvem vyprovodil a popřál mu hezký den. Než se spolubydlící vrátil z… knihovny, pokoj byl k nepoznání. A oba pak společně projevili radost nad znovunalezenými věcmi, zvířaty a lahvemi.

Nemohu přehlédnout i jeho „mužské“ behaviorální znaky, jako například:

-          Nechala jsem si zkrátit vlasy o 20 centimetrů. Nevšiml si a pokračoval s dcerou v hledání                   zatoulané lentilky.

-          Zeptal se, jestli nevadí, když přespí u kamaráda. Já řekla naprosto jasné a výstižné „Jasně“,            on přesto odjel a pak se děsně divil, co mi je.

-          Příjde mu v pořádku rozebírat motor motorky v kuchyni. Pro ty, kteří to ještě nezkoušeli –                  smrdí to. Moc.

Když si to tak podtrhnu, sečtu a vydělím třinácti, vyšlo mi, že společně jsme schopni vytvořit dvojici, ve které se vyskytuje jeden průměrný muž a jedna průměrná žena. Vzhledem k tomu, že v konečném důsledku to funguje, brala bych tento model za relativně funkční.

Pro zachování objektivity ovšem hodlám celý následující víkend věnovat studiu dopadu soužití dvou a více žen na jejich psychiku. Bez dětí, samozřejmě. Vidím to na detašované pracoviště, na kterém se dá hodit bokem, okem a zalít to Stockem.