Všichni se tak často setkáváme se situacemi, ve kterých se proti sobě zubí potřeby fyzické s těmi morálními (a teď úplně nemyslím stav, kdy se vám děsně chce čůrat a sousedův plot se prostě nabízí), že v těch vnímavějších a citlivějších z nás se tyto dvě složky perou až do úplného zmatení hlav. Před pár dny jsem měla příležitost si svůj zmatek uvědomit při rodinné debatě.
Můj nejmladší a zároveň největší bratr se chystá k maturitě a následně přijímačkám na vysokou školu. Tedy na ty on se chystá tak nějak celoživotně, rozhodl se totiž kromě pokusu dostat se na Práva pro přijímací zkoušky na Filosofickou fakultu. Tam příprava začíná již kolem třetího roku věku, kdy se malý človíček začíná ptát „Proč?“.
Zpochybňovala jsem praktické využití tohoto zaměření, protože jsem se postavila k této volbě čistě pragmaticky. Představila jsem si bratra v obleku, jak na Úřadu práce žádá o místo filosofa v místním chemickém závodě. Zalekla jsem se, že u něj došlo k nepochopení staré pověsti a představuje si, že všichni filosofové žijí buď přímo uvnitř, nebo alespoň v blízkosti sudu. Samozřejmě po dobu studií tak žijí nejen filosofové, ale i medici, právníci či ekonomové. Nejedna silná myšlenka vzešla z tohoto stylu života, jehož účelem je vyprázdnit sud. Obávám se však, že Díogenés měl sud jako součást odříkání, nikoliv jako nádobu, kterou před tím vypil a pak do ní upadl.
Až po delším přemýšlení jsem si uvědomila, jak úzkoprsý takový pohled je. Bratr jisto jistě hlady neumře díky své podnikavé nátuře. A neustálé cílení na zisk nás dovedlo tam, kde se právě nacházíme – před rozhodnutím, co to vlastně úspěch je. A to je jednoznačně filosofická otázka, odprostíme-li se od materiálního hodnocení, které je hluboko pod naši úroveň. Potřebujeme tedy nové a nové filosofy, kteří by nám pomohli odprostit se od problémů čišících z našich blahobytných životů a zaměřit se na zamýšlení se nad mnohem zásadnějšími otázkami, než co bude dnes k večeři. Seznam těch, které zrovna dnes trápí mě, jsem si dovolila vypracovat. Některé z nich nedokážu zařadit do správné kategorie, proto beru filosofy jako univerzální myslitele, kteří by z titulu své funkce měli mít odpověď na všechno.
Například by mě zajímalo, co by si tak asi řekli pan Bůh s panem Alláhem na srazu stvořitelů. A který z nich by vyhrál ve hře Trojúhelníkové oko bere.
Proč zvířata vytuší blížící se nebezpečí, jen člověk si ho začne natáčet na mobil?
Jak by vypadalo dítě Catwoman a Spidermana? A tím inspirováno - zvýšil by se počet životů osminohé kočky úměrně s počtem jejích nohou?
Pokud je rodina základ státu, která z rodin je pak zodpovědná za ten bordel, co na něj tolik spolublogerů tak vehementně a marně poukazuje?
Proč je Angelika, žena zmítaná nepříznivým osudem, brána mnohými muži za lehkou děvu, ale James Bond, muž zmítán chtíčem na úrovni hormonální poruchy, za pašáka?
Kde se bere sopel? Jaktože každé jaro nezhubnu, když mé tělo vyloučí několik litrů hlenů?
A nakonec - šlo by přebytky solárních elektráren použít na to, abychom se měli tak nějak víc sluníčkově?
Takže brašule, ať to dopadne jakkoliv, vidím uplatnění v obou směrech!
