Tragikomické odpoledne na Úřadu MČ Praha 8

Nemám rád úřady, přesto na ně někdy musím zajít. Aby mi pomohly, poradily, ukázaly cestu v tíživé životní situaci, jako je placení daní, pokut a jiných poplatků. Dnes jsem si šel pro oddací list.

Brali jsme se v půlce března, jak bylo na chvíli to krásné počasí. Na Libeňském zámečku, stálo nás to nějaké peníze do státní kasy, stejně jako dramaticky provedený varhanní koncert ze tří kusů klasiky. A to se na nás oddávající radní mračila, protože se děcku nelíbil výběr skladeb a bylo protivné. No nic. Dnes jsme si šli pro oddací list, dopravili jsme se na matriku (pěšky, protože dopravní situace díky nesmyslné a jistě řádně drahé opravě kolejí v Zenklově ulici, je poněkud zoufalá). Museli jsme počkat, protože dvě úřednice nezvládly jednu vdavekchtivou dvojici. Chodba je útulná, jen mne překvapilo, že je tu tak přetopeno. Přičítal jsem to kvótě na lehké topné oleje, kterou je třeba včas vyčerpat bez ohledu na počasí.

Po dvaceti minutách jsme byli vpuštěni do větrané kanceláře a paní matrikářka s námi počala žertovat, že už se bála, kde jsme. Pro oddací list jsme se nedostavili v doporučené lhůtě dvou týdnů. Předala nám úřední lejstro s tím, abychom ho překontrolovali. Žena zjistila, že v kolonce rodiče máme oba uvedené stejné údaje, tedy jsme sourozenci. Zajásal jsem, tím se vysvětluje, jak si se ženou báječně rozumíme. Paní matrikářka nehnula ani brvou, vytáhla nový papír s vodotiskem a státním znakem a vystavila nám obratem nový oddací list. Pohoda.

Potom jsme sešli do přízemí. Odmítl jsem jet výtahem a tak jsme to vzali po schodech. Ten nepořádek bych vám nepřál vidět. Předpokládám, že to tu uklízí nějaká povedená společnost za velkorysé peníze. Chuchvalce prachu a v tom odpadky na místech, kde by to čekal jen málokdo. Mám to vyfocené. Došli jsme do místnosti, kde jsem si před několika měsíci nechal dělat starou občanku a překvapilo mne, že je tu tak málo lidí a klimatizováno. Jen na vyvolávacím zařízení jsem nemohl najít to správné tlačítko. Nakonec jsem užil „ ztracené, odcizené a poškozené OP“ s tím, že pobavím úřednici historkou, jak mi šílená matrikářka zničila občanku na zámečku ustřižením rohu. Nedostal jsem se k tomu. Úřednice mi oznámila, že občanky se už dělají jinde a vykázala mne z místnosti, kde nikdo nebyl.

Šli jsme tedy do té správné, kde nefungovala klimatizace, bylo šíleně moc lidí, kočárků, dětí a smradu. Zde totiž vyřizují kromě občanských průkazů i cestovní pasy. Geniální. Z pěti kukaní za chvíli fungovaly jen tři. Asi špatná organizace práce. Mezitím dorazili další žadatelé a místnost hrozila provalením. Došel jsem si vyřídit ověření podpisu a po návratu měl ještě asi půl hodiny času, než na mě došla řada. To už jsme byli na úřadu asi hodinu. Čekal jsem, jak to půjde hladce. Nešlo. Paní mi oznámila, že je nějaká chyba v mých záznamech, protože jsou nekonzistentní. Omluvil jsem se, ale víc jsem pro to nemohl dělat. Pak se mě ta hodná paní zeptala, zda jsem se opravdu narodil v Sokolově a zda nebyl sloučen s jiným městem. Překvapil jsem jí informací, že se jedná o město okresního formátu, že jistě nemá na velikost Prahy 8, přesto, že se domnívám, že ke sloučení v rámci úsporných opatření vlády zatím nedošlo. Nakonec ten problém vyřešila tak, že vytiskla nějaký papír, na něj načmárala doplňující informace a ukryla ho do přihrádky. Pak mi oznámila, abych odjel s židlí, že mne bude fotit. Trapně jsem se vymlouval, že mojí fotografii tam musí mít. Řekla mi, že se tyto údaje nearchivují. Padl i poslední důvod přestěhování agendy do nevyhovujících prostor. Totéž se opakovalo i s podpisem. Musel jsem tlačit, protože to zařízení bylo značně opotřebované. Nakonec mne odzbrojila otázkou, zda chci na občanku čip. Hloupě jsem se zeptal, zda je to k něčemu nutné a když mě ujistila, že zatím ne, jen, pokud používám elektronický podpis, odmítl jsem.

Po necelých dvou hodinách jsme opouštěli Úřad MČ Praha 8 s pocitem kvalitně stráveného času. Úředníci, schovaní za úředními deskami spokojeně pokuřovali a těšili se na novou budovu radnice, kde se ještě více roztáhnou a budou si měnit kanceláře, kdy se jim zlíbí. Za naše peníze samozřejmě.

Petr Hroch Binder, poutník Hroch