Poklad, který nikdo nechrání

Je to spousta peněz, za které by se dalo vytvořit spousta pěkného, potřebného a ušlechtilého. Zatím ty peníze mizí kdesi v černých dírách, v daňových rájích, v kapsách prostitutek a podivných existencí. Nikdo ten poklad nechrání. Asi proto, že je všech.

Jistě, mám na mysli peníze, které mnozí z nás posíláme na jednu velkou hromadu a z téhle hromady se pak rozdělují. A ta hromada je obrovská, přestože by mohla být ještě daleko větší. Ale to by se o ni musel někdo pořádně starat. Nějaký hospodář, který chce, aby se tu dobře žilo. Aby ty peníze, které někdo musel svojí prací vydělat, skutečně sloužily dobrému účelu. To je ale naivní představa, že?

Rozpočtová zodpovědnost. Takové slovní spojení se tu léta užívá pro dramatické schodky. Všude se škrtá a přesto není výsledek patrný. Stále se zadlužujeme. A během těchto škrtů neustále vyplouvají na povrch drobná selhání. Tu milion, jinde sto padesát milionů. NKÚ má někdy pocit, že není všechno úplně v pořádku, ale tím to končí. Rozpočet z pera odborníků na příští rok slibuje schodek přes sto miliard. Složíme se na to opět všichni. Všichni ti, kteří ještě mají práci, nakupují a odvádějí daně.

Co se stane, až tu počet pracujících klesne pod únosnou mez? Až počet lidí, kteří se povezou na rozkodrcaném vozíku jménem sociální dávky, případně státní služba, překročí donátory? Poklad postupně zmizí a nebude kde brát. Nebude kde krást. Stát se zhroutí a přestane vykonávat i poslední veřejné služby. Jeho úkoly se přenesou na soukromé subjekty, kterým bude úplně jedno, zda na to občané mají nebo ne. Prostě zaplať nebo si jdi svojí cestou. Opravdu se nám tahle cesta líbí?

Mně ne. Chci zákon na ochranu tohoto pokladu. Nejde o bezduché škrtání, které pouze omezuje výkon. Jde o hospodaření s veřejnými prostředky. Nepotřebujeme drahé a neefektivní úředníky, nepotřebujeme nesmyslné nákupy a hlavně, nepotřebujeme rozpočtové schodky. Pokud toho politici (ani odborníci) neumí dosáhnout, nemají tam co dělat.

Petr Hroch Binder, poutník Hroch