Péťo, čím chceš být, až budeš velký? Státním úředníkem.

Pamatuji si na ty odpovědi dětských let. Policista, hasič, lékař, popelář. Dnes musím své sny přehodnotit. Být státním úředníkem, to je to pravé terno.

Nikdo se o vás nestará, máte svoje razítko, kancelář, jistotu práce, důchodu, levných obědů a slušných peněz. Nevytváříte nic důležitého, jen posíláte peníze sem a tam. Vyplníte pár oběžníků, případně pověříte vyplněním někoho podřízeného. Děláte dílčí rozhodnutí, za které nemáte odpovědnost. Rozhazujete miliony a miliardy, média na vás zpravidla neútočí. Jsou vás desítky tisíc uklizených na úřadech po celé zemi. Nikdo vás nespočítá sebelepším sčítáním, nikdo vám nic nevyčítá, protože neví, kdy bude potřebovat to vaše razítko. Tímto se omlouvám všem, kteří jsou sice státními úředníky, ale výše uvedené charakteristiky na ně nesedí. Uvědomuji si, že v každém stádu musí být někdo chovný a někdo tažný.

Je pěkné, že se všichni rozčilují nad emaily na ministerstvu školství, výše odměn však každého nechává klidným. Peníze vrcholových manažerů různých společností, i těch, které nekrachují, jsou rovněž velmi zajímavé. Už rozumím tomu, že průměrná mzda v ČR je tak vysoko. Kazí nám všichni tihle. Ono to čištění chléva bude asi ještě o něco složitější. Nestačí klepat přes prsty jenom politiky. Těžko se ovšem o pomoc obracet na NKÚ. Ryba přece smrdí od hlavy. Dokud budou brát státní úředníci statisícové odměny, bude tu pořád něco smrdět.

Navrhuji podobný princip, jako v Obsluhoval jsem anglického krále. Kolik máte na kontě? Patnáct milionů? Tak to bude patnáct let. Otázkou zůstává, jak dlouho by musel sedět takový Hušák.

Petr Hroch Binder, poutník Hroch