Miluji pravdu a spravedlnost, jsem snad úchylný?

Pravda a spravedlnost, dvě slova, která všichni známe, přesto si je každý vysvětlujeme po svém. Tragédie ovšem spočívá v tom, že si je rozdílně vykládají i soudci, politici a další lidé, placení z veřejných peněz. Z peněz nás všech.

Ptal jsem se kamarádů, zda lžou a jejich odpovědi mne dost překvapily. Jsou to všechno slušní lidé a přesto téměř všichni mi odpověděli, že občas lžou a nepřijde jim to divné. Někteří se vymlouvali na milosrdnou lež, která je prý potřeba. Kdy naposledy jsme použili lež v tom milosrdném módu? Těch situací, kdy chceme uchlácholit nešťastného či jinak hendikepovaného člověka je poskrovnu. Přesto lžeme. I já jsem lhával. Jako malý jsem lhal, abych se vyhnul nepříjemnostem. To, že mne čekají problémy daleko větší, až se na mou lež přijde, jsem si neuvědomoval. Teď už to vím a nelžu. Raději se čas od času pohádám kvůli pravdě, než abych potupně čekal, kdy moje lež vyplave na povrch. Přijde mi fér říkat lidem pravdu, protože pak mám právo na pravdu od nich.

A spravedlnost? Ta mladší sestra pravdy, která bývá zobrazována s páskou na očích a váhami v ruce. Tu pásku ovšem nemá proto, aby přehlédla nepravosti. A váhy nejsou kupecké na obchodování s odpustky. Nevím proč, ale jsem spravedlností doslova posedlý. Pokaždé, kdy vidím nějakou nespravedlnost, musím zakročit. Pokaždé, kdy o ní slyším, začínám být neklidný. A přitom je spravedlnost ještě hůře uchopitelný nástroj, než pravda. U spravedlnosti totiž skutečně existují dva protichůdné pohledy. Každý vidí tu spravedlnost jinak, každý hájí svá práva. Přesto je možné hledat a nalézat ideální průsečík a k němu směřovat zákony a rozhodnutí soudu.

Jak je možné, že se společnost nedokáže efektivně vyrovnat se škůdci, kteří ji nic nepřináší, ale berou si toho hodně? Jak je možné tolerovat stále se opakující selhání stále stejných lidí a neustále z toho nevyvodit definitivní závěr? Máme hromadu informací, znalostí, zkušeností a přesto se nedokážeme poučit. Nedokážeme se sjednotit. Nedokážeme se vymezit proti patologii, která otravuje naši společnost, aby se nám lépe dýchalo a pracovalo. Bojíme se pojmenovat věci a lidi těmi správnými názvy. Čeho se bojíme? Nebo jsem snad sám postižen fetišem pravdy a spravedlnosti a ostatní již rezignovali, protože je to pohodlnější?

Petr Hroch Binder, poutník Hroch a správce www.slusniobcane.cz