Už mě nebaví to věčné nasazování na postižené jednotlivce. Jsme přece solidární společnost a dokážeme se o tyto jedince důstojně postarat. Důstojně a efektivně.
Tím postižením samozřejmě myslím chorobné chování. Lhaní, podvody, krádeže, vraždy. Jedná se o nemoci, které vážně narušují sociální vazby. Z jedněch dělají zrůdy, které se s každým takovým skutkem zdokonalují. Ze druhých oběti, které přestávají věřit ve spravedlnost. Některé skutky takto nemocných jedinců se dají těžko napravit, někdy je to dokonce nemožné. Přesto bychom se o to měli stále snažit.
Těžko uvěřit, že se třicetiletý člověk, po svém desátém trestu změní. Co se stane, až vyjde na svobodu? Opět bude věřit, že se na něho nepřijde. Ostatně, vězení je trestem zejména pro jedince, kteří něco provedli z nedbalosti. Dalo by se říci náhodou (přestože náhody neexistují). Profesionální kriminálníci se tam vrací rádi. Mají své jisté. Dokonce se tam mohou mít lépe, jak na svobodě. Jsou tam jiné sociální vztahy. Jednodušší.
Nechci hodnotit, kolik nás stojí jeden odsouzený. Princip má být takový, že odsouzení vydělají na svůj pobyt v nápravním zařízení, na jeho chod a také na náhradu škod, které způsobili. A dokud je nenahradí, zůstanou tam, kde jsou. Humanistické řeči o tom, že to nejde, jsou k smíchu a dovedly nás tam, kde jsme.
Poslední kapkou, která mne donutila napsat tento článek, je informace od jednoho odsouzeného. Díky prezidentské amnestii jsou jeho hříchy zahlazeny a musí se na něho pohlížet jako na netrestaného. Co na tom, že právě páchá nové trestné činy. Třeba se na něho nepřijde. Třeba přijde zase nějaká amnestie. Amnestie, tedy plošné omilostnění, nemá v demokratické zemi co dělat. Prezident (a jeho našeptávači) tak dávají většinové společnosti najevo, že krást a podvádět je správné. A to je nejhorší sdělení, které se nám mohlo dostat.
Netvrdím, že vězení mají být černé díry, kde se podává tvrdý chléb a zatuchlá voda. Kde jsou odsouzení přikováni u vlhké kamenné zdi. Netvrdím, že je nutné zlodějům sekat ruce nebo podvodníkům řezat ucho. Netvrdím, že je nutné dávat donekonečna novou šanci těm, kteří nás už několikrát okradli, podvedli či jinak poškodili. Naše společnost se musí umět o takto postižené jedince postarat.
Petr Hroch Binder, poutník Hroch
