Teplotní výkyvy, globální oteplování či naopak ochlazování, skleníkové plyny, ozónová díra. To všechno nás velmi ovlivňuje. Ovšem není to nic proti tomu, jak jsme za poslední léta zrychlili.
Když jsme byli malí, přišlo nám, že se čas tak nějak líně vleče. Zejména v hodinách matematiky, během zkoušení a při čekání na prázdniny. Pak jsme vyrostli a stavidla času se uvolnila. Přesto i dnes se mi někdy zdá, že minuta je nekonečná. To, když čekám na metro nebo na uvolnění toalety. Jistě, čas je relativní a relativní je i naše vnímání času. A jak říká klasik, čas jsou peníze. Pracuji v rádiu, mohu to jen potvrdit.
V honbě za penězi zrychlujeme. Chceme urvat co nejvíce a hlavně nejrychleji, protože jen první se přece počítá. Zrychlujeme v práci, doma, za volantem. Pospícháme, abychom toho co nejvíce stihnuli. Potom jsme unavení, musíme zpomalit, případně se zcela zastavíme a čekáme, až se srdce zklidní a vrátí se nám periferní vidění. Tím ztratíme spoustu času a musíme opět vyběhnout na trať života. Kolikrát ani netušíme, kam směřujeme. Nemáme čas se podívat do mapy a rozmyslet si, která cesta bude nejvhodnější.
Schválně píšu nejvhodnější, protože málokdy je to ta nejkratší cesta. Necháme se honit pro malichernosti, které kvalitu našeho života rozhodně nezvyšují. Honíme se za pozlátkem, abychom si po jeho dosažení vybrali jiné. Bojíme se budoucnosti, ale nejsme ochotni přijmout za tuto budoucnost osobní odpovědnost. Přesto k ní směřujeme stále větší rychlostí. Snad proto, aby se co nejrychleji stala budoucnost minulostí. Tou minulostí, na kterou budeme melancholicky vzpomínat ve chvílích, kdy zpomalíme. Kdy nám dojde dech. Kdy si uvědomíme, že není kam spěchat. Pak ale bude možná pozdě.
No nic, musím už běžet, mám toho dneska ještě moc, pěkný den
Petr Hroch Binder, poutník Hroch
