Zimní obutí

Napadl první sníh. Znáte varování „nezapomeň na zimní obutí“? Nedbal jsem a vyšel si na špacír jen tak v botách se vzorkem sjetým pod únosnou hranici. Od rána drobně chumelilo, teplota pod bodem mrazu. Naše městečko leží v podhůří Krkonoš, kolem dokola samé kopce. Spolu s přítelkyní, náruživou turistkou, jsme vyrazili v neděli dopoledne  na malý výšlap, kam jinam, nežli po cestě směrem vzhůru.

Počasí, že by psa nevyhnal, poletoval sníh, po kopcích se hnal vítr, místy se tvořily závěje. Cesta na vrchol byla strastiplná, ale neustále jsme museli pozorně zvažovat kam šlápnout a vzhledem k mému, téměř letnímu obutí, jsem byl moc rád, když nás na kopci předjel směrem do údolí traktor s pluhem. Zdálo se, že je vystaráno, cesta krásně protažená a pozornost kam šlápnout rázem nulová. Vyrostl jsem na horách, jezdím na lyžích i na kole, mnohokrát jsem byl různě dobitý, ale to co se stalo v ten okamžik, mne poněkud zaskočilo. Prakticky jsem poznal, že následky pádů se s přibývajícím věkem úměrně zhoršují. Najednou jsem prostě v jeden okamžik nebyl, jen jsem tak podvědomě cítil že žiji, ale nepoznával jsem okolí ani doprovod, dostal jsem šílený strach, že nevím kde bydlím.

Den poté už vím z vyprávění, že jsem na jedné ledové uhlazené plotně neřízeně padl na záda a praštil se do hlavy, naštěstí přes silného kulicha. Prý jsem vstal a vypadal celkem přirozeně a rozumně, nicméně potvrdit to nemohu. Kudy a jak  jsem se dostal domů odpřísáhnout také nemohu. První noc jsem strávil v křesle a polykal Voltaren. Říká se, všechno špatné, je pro něco dobré a já si uvědomil, že už dávno nejsem ten pružný sportovec, že naštěstí neběhám po horách už sám a že je opravdu hazard podcenit zimní obutí.