Vůně vody

Voda na kopci to byl stálý a permanentní problém. Později, když jsem tam už nežil a maminka na všechno nestačila, jsme zřídili vodovod až do "baráku". Za mého dětství však jakákoliv potřeba vody se měřila na napumpované a přinesené "kýble".

Je pochopitelné, že nás nikdo, jako děti, nemusel učit šetřit vodou, neboť každý vyplýtvaný "kýbl" představoval v každé roční době cestu několika desítek metrů s prázdným "kýblem" k pumpě, spoustu pohybů při pumpování, několik desítek metrů zpět s plným "kýblem" a strachem aby se "nenasvinilo" a "nenaprasilo", prostě se nepolily schody a chodba. Mnohokrát se stalo v době sucha, že voda v pumpě prostě vyschla a nebyla. To potom bylo martyrium, neboť jsme chodili pro vodu do lesní studánky půl kilometru vzdálené. Maminka se nikdy kvalitou a rozborem vody nijak zvlášť nezabývala prohlásila ji buďto za dobrou nebo nekalou. Musím ale říci, že jsme nebývali nemocní a většinou nám chutnalo. Jako dítě jsem však nenáviděl dvě věci spojené s vodou, koupání co do očisty a praní prádla. 

Koupání. Ne, že bych si nějak zvlášť liboval ve špíně, ale koupání na kopci jsem ze srdce nenáviděl, protože obnášelo mimořádně zvýšený nános a mnohdy i výnos kýblů, zatápění ve sklepní místnosti, kde byl jakýsi parní stroj na ohřev vody a veliká pozinkovaná vana. Byl pevně určen koupací řád, počet nanošených a ohřátých kýblů pro jednotlivé členy domácnosti. Ó jak jsem tehdy záviděl babičce, když vyprávěla jak se kdysi koupala ona, děda a čtyři děti (3 tety a 1strýc). Nejdříve prý přišly na řadu děti od nejmenších, potom babička a naposled děda, vše z jedné vody, až se bojím říci načisto. Pokud jsem se zmínil o výnosu kýblů, tak to záleželo na roční době, neboť na jaře v létě a na podzim se použitá voda po koupání nevylévala do odvodňovacích kanálků ve sklepě, ale přelévala do dalšího již vysloužilého, umně vyspraveného kotle a po vystydnutí roznášena na různá místa v zahradě, která bylo potřeba „zalejt jako sůl“ a „byla by věčná škoda vodu jen tak vypustit“. V zimě si vzpomínám, že teplá voda z koupání vždy nadělala okolo baráku takové díry ve sněhu tak, jak ven ústily odvodňovací kanálky. O kanalizaci jsme na kopci neměli ani ponětí, ale životní prostředí nejbližšího okolí baráku tím určitě netrpělo, spíše naopak. 

V zimě bylo koupání o polovinu cest s kýbly lehčí, ovšem vzhledem k tomu, že se topilo jen v kuchyni a potom v parním stroji ve sklepě, zase mnohem nebezpečnější a zimomřivější. Je až s podivem, že jsme nebyli neustále nemocní a nachlazení, jako mnohem později mé děti, když jsme žili v paneláku. Zřejmě ona spartánská výchova měla něco do sebe i když mi ještě dnes naskakuje husí kůže při vzpomínce na zimní cesty z „koupelny" plné páry do kuchyně, když na chodbě mrzlo. Na druhou stranu jsme se vlastně, aniž bychom si to uvědomovali, chovali jako Finové v té jejich finské sauně a dodnes cítím onu vlhkou vůni mýdla a praskajícího ohně v parním stroji, suchý a ledový vzduch na chodbě i přívětivou vůni vytopené kuchyně po koupání. Na jaře v létě a na podzim nás vždy ještě na druhý den po koupání čekalo zalévání. V létě jsem usmlouval vlastní koupání na dobu, kdy nebylo možné se alespoň 3x týdně koupat v přírodě, což jsem považoval za mnohem zábavnější i vzhledem ke zmíněným kýblům. 

Praní prádla - Málo kdo si dnes již zřejmě umí představit to, co jsem jako dítě od nejútlejšího věku prožíval, při praní prádla. Maminka neuvěřitelně poctivá a troufnu si říci i svým způsobem trochu zavilá, co se týkalo praní prádla, neslevila ani ň. Mnohokrát jsem si na ni vzpomněl, když jsem četl věty ve smyslu „prosté leč čisté“. Výše vzpomenutý „parní stroj„ sloužil taky k praní prádla a to nikoliv automatickému, ale výhradně ručnímu, což znamenalo několikanásobné cesty od pumpy do sklepa a ven. Prádlo prala maminka zpočátku v dřevěných neckách pomocí tzv. drhlenu. Někde okolo roku 1956 přinesla usnadnění dřevěná pračka. Prádlo se v horké, parním strojem ohřáté vodě s nastrouhaným mýdlem s jelenem pralo tak, že se kývalo jakousi horní součástí pračky sem a tam. Nikdy jsem nepoznal kdy je to tak akorát a prádlo je čisté, ale maminka to prý poznala přesně. Já měl na den kdy se pralo vždycky tolik jiných povinností, že mne je maminky zřídka kdy uvěřila. Pak jsem se užíral pocitem, že musím kývat mnohem déle než bylo zapotřebí, jen proto abych nemohl jít zase „někam lítat“. Tím to však v prací dny zdaleka nekončilo. Protože na máchání by se „vyprasilo strašně vody“ následovalo něco, co alespoň pro mne je dodnes poněkud nepochopitelné i když obdivuhodné. Mnohokrát jsem na to vzpomínal v souvislosti s četbou „Hanibalův přechod Alp“.  

Po vyprání všech svršků, spodků, ložního a jiného prádla, jsme totiž ještě vše mokré dali do obrovských kovových hrnců, naložili na žebřiňáček a vyrazili máchat. Radši jsem řídil než tlačil po cestě dlouhé kilometr a půl k potoku, kde bylo máchadlo. Cesta nejprve krátce strmě stoupala a pak dlouze strmě klesala, což vyžadovalo zapojení všech svalů co jich jenom tělo mělo. Po příjezdu na místo jsem měl většinou čas, než prádlo maminka vymáchala, pro sebe a na průzkum okolí. Přece jenom jsme byli na cizím teritoriu a musím přiznat, že jsem ho zkoumal tak důkladně, že se mi dodnes vybavují při vzpomínkách na ona místa i charakteristické vůně tichých tůní, prosluněných remízek a opuštěných polorozbořených stavení. Vzpomínám si, že jsem mnohdy zašel daleko a k nelibosti maminky neslyšel její volání „Hotovo jedééém“. Později to vyřešila píšťalkou, kterou bylo slyšet na míle daleko. Cesta zpátky byla namáhavější neboť byla povětšinou do kopce a příjezd k baráku vůbec neznamenal konec praní. 

Prádlo se totiž ještě muselo „plajchovat aby pěkně vonělo“, což vyžadovalo většinou další den povinností, které jsem, dnes už to můžu přiznat, někdy poněkud šidil. Prádlo na plajchu, rozložené na trávníku za slunečního svitu se dle instrukcí muselo pravidelně kropit tak, aby nikdy před sebráním úplně nevyschlo. To jsem měl na starosti právě já. Kropit ráno než jsem šel do školy, ihned po příchodu ze školy a pak tak aby nevyschlo než přijde maminka z práce, což bylo okolo čtvrté hodiny odpolední. Vzpomínám si, že jsem mnohokrát hrál dole fotbal a teprve když zapištěla tramvaj, kterou maminka pravidelně jezdila z práce, v poslední zatáčce, vyrazil jsem na kopec a kropil a kropil. Někdy, když bylo obzvlášť sucho a větrno jsem prádlo hledal po zahradě, ale většinou jsem stíhal a zakropil. Dávno jsem utíkal lesem zpátky dolů, zatím co maminka spokojeně obhlížela a sbírala výsledky našeho dvoudenního snažení, naštěstí do žehlení mě nikdy nenutila. Jako dítě jsem podobná martýria nenáviděl, ale musím přiznat, že vůně čerstvě vyplajchovaného prádla, stejně jako při žehlení nebo pak povlečených peřin cítím dodnes, a jsou zcela jiné nežli současné aviváže. 

Poznámky do připravované publikace „Vůně dětství“