Vůně ročních období

Žil jsem v padesátých letech s maminkou, babičkou a o pět let starší sestrou v bývalých Sudetách v domku na kopci u lesa.

V dospělosti již  zdaleka  necítím  rozdíly  mezi  jednotlivými  ročními  obdobími tak  intenzivně jako v dětství na našem kopci. Zřejmě je to tím, že období tehdy byla mnohem a mnohem delší a byla vyplněna činnostmi, při kterých nebyla nikdy nouze o zcela charakteristické a úplně rozdílné vůně. Je přece maximální rozdíl mezi rybníkem v červenci s koupajícími a v lednu s klouzajícími, nejen co do vůní. Zcela jasně vidím a cítím ještě dnes slunečný prodlužující se den přechodu zimy do jara. Taje sníh z jižních strání, na holých místech raší první tráva, jeřáby podél cesty se začínají nalévat, po cestě teče proudem voda z tajícího sněhu a my si z kopce si hledáme suché cestičky. Je to zvláštní, ale tato zcela jasná a ostrá vzpomínka ve mne dodnes vyvolává pocit netrpělivosti a očekávání věcí příštích.

Nejvýraznější vůně jara a léta byly v dětství spojeny s polními plodinami, kosením trávy, sušením sena a s jeho úklidem do nejvyššího půdního prostoru jaký si jen lze představit. Pole, seno pro králíky a kozu, slepice jsem z duše nenáviděl i když přiznávám králíka na smetaně, tak jak ho dělala maminka a smažená vejce jsem miloval, zatím co kozí mléko naopak. Proč že jsem mnohé tak nenáviděl každý jistě pochopí, když uváží, že vyjeveného kluka mnohem víc lákaly jiné činnosti nežli ty následující.

Maminka dělnice, zaměstnaná žena, vstávala v půl páté a vracívala se okolo čtvrté hodiny z továrny od pondělí do soboty. Sotva ale slezl sníh, s pohledem přísného hospodáře, obcházela pozemek o rozloze cca 1,5 ha a plánovala jakou že nasadí orbu, co se kde zasadí a co  nechá jako louku na seno. Živě si pamatuji a cítím agrotechnické lhůty, neboť byly u nás jarní státní svátky téměř vždy slaveny prací. Na 1.máje jsme s maminkou vyváželi obsah žumpy na louky a 9. května uhrabovali pohnojené. Následovala orba koňským spřežením /mimochodem oral jediný a poslední soukromí zemědělec, který se nějakým záhadným způsobem udržel přes celá padesátá i šedesátá léta /, sázení brambor, řepy, dumlíků, mrkve a nevím ještě čeho všeho. Průběžně jsme hnojili pole králičím, kozím a slepičím hnojem, stále dokola. Moderní trendy recyklace maminka dodržovala beze zbytků a dá se říci, že vše vypěstované, zkonzumované a vytříděné se vracelo do potravinového řetězce. Byla v jistých ohledech až vědecky přesná a nesmlouvavá. Každý králík musel dostat denně několik dl čisté vody, jistý počet /neznám bohužel vzorec pro výpočet/ kousků dumlíku, řepy, mrkve apod. Králíci se na kopci nechovali v klasických králikárnách, ale měli pro sebe doslova dvoupokojový byt rozdělený na několik sektorů tak, aby nedocházelo ke rvačkám a neplánovanému oplodnění. Občas jednu místnost obývala koza, kterou jsem obzvlášť neměl rád, protože mně nutili pít její mléko. Ochránci zvířat by ale s jejich krmením a chovným prostorem i prostředím byli jistě spokojeni. Králičí dům, jehož kuchyň byla vyhrazena slepicím /původně zahradní domek/ stál opodál našeho baráku a přesně cítím živočišný odér při vstupu. Prakticky téměř vše co domácí zvěř konzumovala, bylo vypěstováno na naší půdě a vše co po ní zbylo bylo do půdy zas vráceno. I na takový detail, jako byly kosti z králíků, maminka při recyklaci pamatovala, kosti na kameni paličkou rozdrtila a dávala slepicím, které pak měli žloutky pěkně žluťoučké.

V té souvislosti si vzpomínám, že každoročně po domech chodili nějací pánové a sepisovali počty slepic, králíků a domácích zvířat. Maminka se vždycky potom rozčílila a dlouho si pro sebe mumlala něco ve smyslu „to určitě“. Měla totiž chudák odevzdávat z toho mála co jsme měli a co si sama svoji dřinou vypěstovala odevzdávat nějaké podíly. Několikráte jsme koupili v krámě vejce, o polovinu menší nežli naše, mazali označení a maminka je kamsi odevzdala. Ještě dnes cítím ten její vztek nad bezohledným systémem. Bohužel se jiného nedožila. Snad aby si tehdy nespravedlnost trochu vykompenzovala, chodili jsme na JZD drhnout jedinou složku našeho potravinového řetězce, kterou jsme nepěstovali, totiž oves pro slepice. Byla to pro mne zcela stresující záležitost, neboť podle babičky jsem byl „strašnej posera“. Tato vlastnost zřejmě i způsobila, že jsem dodnes nijak zvlášť nezbohatl. Já jsem ale, kromě plížících se postav za šera sestry, maminky, mne a občas babičky, se zástěrami na lup, vůně a zvuků drhaného ovsa, viděl i nemilosrdného hlídače ovsa /v životě jsem žádného neviděl/, který nás chytá zavírá a bije. Jako nejmladšího mne mnohdy z loupežných výprav ženy osvobodily.

Zvláštní kapitolou v životě na kopci je vůně čerstvě posečené trávy přecházející do vůně sena. Je zajímavé, že podle těchto vůní mohu určit měsíce v roce s přesností téměř hraničící s jistotou. Samozřejmě čas vůní sena se vzhledem k počasí může lišit řádově o dny, ale obrazy spojené s tímto obdobím jsou identické. Trávu na kopci kosila a sušila maminka tak, aby od jara po celé léto bylo „furt co dělat, ale nebylo toho zas tak strašně moc“, aby seno proschlo a nebylo „jako drška“ . Nevím jak to odhadovala, ale seno bylo vždy pěkně načechrané a vždy vonělo úplně jinak nežli to na JZD. Zřejmě to bylo tím, že jakmile se chystalo pršet, honem se hrabalo, kupy se přikrývaly směsicí různorodých látek, baloňáků a cích. Jakmile přestalo a začalo svítit slunce seno se rozklepávalo, obracelo a na noc opět dávalo do kup. Protože maminka odcházela celoročně ve všední den z baráku ráno okolo pěti hodin, kdy byla ještě rosa, měl jsem za povinnost v případě pěkného počasí před osmou kupy odkrýt a rozklepat, případně odpoledne seno otočit. Neměl jsem z toho žádnou radost, ale natolik se mi to vrylo do paměti, že když projíždím okolo posečené louky cítím ony postupující vůně tak, jak se seno rozklepávalo, schlo a v nůších nosilo na půdu.      

Ukázka z připravované publikace „Vůně dětství“