Přes to nejede vlak

Jeden by řekl, že po šedesátce už člověka nemůže nic až tak překvapit. Chyba. Ne že bych byl mimořádně moudrý, zkušený nebo nabytý vědomostmi, ale přeci jen v hlavě něco za ta léta uvízne a zatím, zaplať pán Bůh, zůstává. Beru ale za své tvrzení, že když má člověk dojem, že by měl své zkušenosti předávat dál, tak už nemá až tak komu, protože to mladí považují za klišé a příliš je nezajímají. Já to respektuji a nesnažím se nikomu vštěpovat moudra ani poučky, byť mnohokrát ověřené životem.

Překvapuje mě ale občas někdo, jehož znalosti nebo zkušenosti jsou mizivé, nicméně soudy naprosto radikální a nesmlouvavé. Tak si tak kladu v duchu otázku, jestli právě v té radikálnosti a nesmlouvavosti netkví mnoho problémů dnešní doby. Problémů vyplývajících z osobní ješitnosti nepřipouštějící omyly a chyby, z nechutě nebo neumění komunikovat a přijímat jiné názory než vlastní.

Pokud přes něčí evidentně mylný názor „nejede vlak“, tak se, podle mého názoru, takový člověk sám pasuje do role politování hodného despoty nebo samotáře, podle postavení. Tím samozřejmě nechci snižovat v žádném případě chytrou argumentaci, originální nápady ani vlastní myšlení. Vždyť si taky ty otázky kladu v duchu, radit nikomu cokoliv nemám v úmyslu ani v nejmenším, nehledě k tomu, že pokud přes něčí názory „nejede vlak“, radit mu je vyloučené.