Přátelé o mne tvrdí, že jsem blázen

Ono je opravdu těžké slovy vysvětlit mé pocity a vjemy posbírané na cyklotoulkách. Nejsem rozhodně samotář, rád si na bicyklu vyjedu s kýmkoliv, ale volba sólisty, zabočit kdykoliv a kamkoliv, mě fascinuje.

Ano, propadl jsem na stará kolena cyklistice, a neznám lepší terapii těla i ducha. Prý se námahou uvolňuje do mozku Endorfin, který je nazýván též hormonem štěstí, neboť vyvolává dobrou náladu a pocity štěstí. Když vyšlapu kopec, a že jich v našem podkrkonošském kraji je požehnaně, při následné jízdě dolů si broukám. Čím je kopec i sjezd delší, broukání přechází mnohdy do hlasitého zpěvu. Něco asi na tvrzení přátel i Endorfinech zřejmě bude.  

Bez kola bych také nikdy nepoznal své blízké i vzdálenější okolí, jeho atmosféru a drobné nuance způsobené počasím, roční i denní dobou. Zcela jiný je pohled v ranním nízkém jarním slunci, ve slunci letním o podzimní mlze a plískanici nemluvě. Zcela jinak voní lesní i polní stezky v různých ročních dobách, potoky i řeky šumí pokaždé jinak. Když jsem se přemísťoval výhradně jen automobilem, věděl jsem kde leží kostel, kaplička či les, ale byla to znalost jen taková povrchní až letmá. Dnes, široké okolí objíždím na kole, zkoumám pozorně každý kout a nevycházím z překvapení, kde že to vlastně tolik roků žiji. Přiznávám, projel jsem na kole teplé Maďarské prameny, Rakouské Podunajské nížiny i hory, ale doma zpívám stále nejhlasitěji. 

Pravda, jsou na světě mnohem a mnohem důležitější věci. Vím, že zahrádkáři, kutilové i workholici, by hmatatelné plody své práce jen těžko měnili za nějaké mé pocity a vjemy, které ostatně nikomu nevnucuji. Nevím ostatně už přesně ani, co jsem chtěl tím vším říci, ale jak jsem předeslal „Přátelé o mne tvrdí, že jsem blázen“