Německo není Hitler

Téměř před čtyřiceti léty se sestra stěhovala s rodinou z Jablonce n. N. do spolkové republiky Německo. Švagr napůl sudetský Němec, sestra Češka jako poleno, dva kluci ve věku šest a sedm let.

Naše maminka před vystěhováním tajně jezdila do Prahy a čekávala týdny na kratičkou audienci na ministerstvu, kde prosila o zrušení povolení k vystěhování. Nemohla chudák přenést přes srdce, že jediná dcera s vnuky budou žít v cizině, navíc v zemi, která rozpoutala válku a byla příčinou tolika lidských tragédií. Na jaře roku 1968 nepochodila a tak žijí dlouhá léta v Bavorském Ingolstadtu. Tam se jim narodil i třetí syn.

Jak šel čas a matka měla možnost při našich návštěvách a pozdějších dlouhodobějších pobytech poznávat opravdové poměry v tehdejším západním Německu, její historicky odmítavý postoj se měnil a ekonomika toho vskutku nebyla hlavní příčinou. Teprve na sklonku života se mi svěřila, jak chtěla tenkrát překazit vystěhování, jak se za to stydí a je ráda, že se jí to nepovedlo, švagr, sestra ani synovci to nevědí dodnes.

Tehdy jsem pochopil, jak negativní historická epocha, bez znalostí následného vývoje souvislostí a reality, může u mnoha lidí zásadně ovlivnit jejich vnímání toho kterého národa. Dnes už vím, že nezpochybnitelné právo každého je nenávidět nebo milovat kohokoliv, ale takové city nelze spojovat s celými národy.

Mám rád sestru, švagra i tři synovce. Těší mě, že ten nejmladší, rodilý Němec, nás obzvlášť rád a pilně navštěvuje, mluví obstojně Česky a přispívá, podle mého názoru, ke vzájemnému porozumění a normálnímu soužití Čechů a Němců víc, než mnozí politici na obou stranách.

Znám samozřejmě také, pro nás Čechy nepříjemné, mnohdy nenávistné a pivní výroky letitých představitelů různých krajanských spolků. Pokud však myslíme vážně začlenění do demokratických Evropských struktur, potom musíme na obou stranách ignorovat výroky těch, kteří vždy spojovali lásku a nenávist právě s národy.