Jak voní dětství ?

Voňavé dětství jsem prožil, aniž bych si to tehdy uvědomoval, spolu s maminkou a sestrou, která byla o pět let starší, občas i s babičkou, na samotě u lesa. Narodil jsem se v tom suchém roce 1947 v Krkonoších ve Vrchlabí. Když mi byly necelé čtyři roky, rodiče se, pro mne dodnes z neznámých důvodů, rozvedli. Matka svérázná, spravedlivá a pracovitá žena, se rozhodla pro svůj vlastní způsob života, čímž zapříčinila mnoho vůní mého dětství.

Začátkem padesátých let se v pohraničí ještě nacházely zachovalé domky za symbolické ceny na splátky. Matka se proto rozjela na průzkum "trhu" a vybrala. Co-by dítě společenské a nikterak přirozeně pracovité jsem ji potom v duchu mockrát vyčítal, proč právě domek na kopci, který spolu se čtyřmi dalšími, ten náš byl uprostřed, spojovala s civilizací jen jakási polní cesta. Do lesa pár metrů, k pumpě o něco dál a do "krámu" a k "elektrice" nejmíň kilometr a půl. K elektrice, myslím nejen k tramvaji spojující Janov a Rychnov přes Jablonec nad Nisou, ale i k nejbližšímu stavení s elektrickým proudem. Mamince padla do oka nemovitost v Kokoníně, dnes součást Jablonce nad Nisou, na Dalešickém kopci, kde v té době nebyl elektrický proud ani vodovod, zatím co hluboko v údolí projížděly tramvaje jako v Los Angeles.  

Veškeré, jak se později ukázalo, nepohodlí maminka vydávala za přednost a vždycky říkala, že "barák je festovní, na kopci s krásným výhledem a čistým vzduchem, dole bývá stejně furt vlhko, pohyb je zdravý a nikomu ještě neuškodilo dojít k pumpě nebo kamkoliv s čímkoliv pro cokoliv a kdykoliv". Elektrický proud jí tenkrát nepřipadal vůbec důležitý možná i proto, že nějakým zázrakem byl v domě zavedený svítiplyn. Zřejmě její touha po samostatnosti byla větší než "drobné nedostatky" jako byly chybějící elektřina a vodovod, nevím a nikdy se to už nedovím a není to ani podstatné. Sousedy otipovala "jako celkem dobrý" i když k mojí občasné nelibosti měli jen samé holky a tak jsme se stěhovali. 

Vůně nového domova

Červen 1951. Ten první den na vyvoleném kopci pro mě znamená začátek jasných vzpomínek na dětství provázených různými vůněmi od libých po nelibé spojených s různými událostmi a zážitky. Z toho co bylo před kopcem si nepamatuji téměř nic. První ostrý obraz ve vzpomínkách mám spojený s vůní pilin po příjezdu na stěhovacím voze, kdy řidič řezal silné větve velikého jeřábu u vjezdu na zahradu, aby se náklaďák dostal k domu. Rozbrečel jsem se, protože řidič nadával a já měl strach, že pojedeme zpátky.  

V červnu toho roku louky voněly začínajícím létem, ne ještě tou suchou letní vůní, ale spíš tou vlhčí jarní. Byl jsem zahnán od stěhování "abych se nemotal pod nohama" a jako každý zvědavý kluk se vydal na průzkum okolí. Tam, pod domem, kde po pár desítkách metrů končil les začíná druhý ostrý obraz.  

Sedím ve stínu ve vysoké voňavé trávě na kraji smrkového lesa a dlouhou dobu pozoruji něco, co jsem považoval tenkrát za zázrak, snad i proto, že nic z toho co jsem kdy předtím viděl jsem si nepamatoval. Přede mnou ležel jako na dlani Kokonín pěkně uspořádaný, vilové čtvrti, ulice, park, něco jako velký Betlém. Za ten pravý zázrak jsem ale považoval úkaz, který byl tenkrát opravdu zvláštní i pro staršího rodáka z Krkonoš, natož pro čtyřletého. Tím Betlémem totiž projíždělo sem a tam něco červeného, občas se z toho strašně zablýsklo, v zatáčkách to pískalo, občas se to zastavilo a s cinkáním opět rozjelo. Jistě tušíte, že to byly tramvaje. Já to ale tenkrát nevěděl, seděl v té voňavé trávě a dlouho strašně dlouho jsem pozoroval ty tramvaje, některé s vlekem a koleje, které se různě zatáčely a vlnily, a dvě výhybky jednu hluboko v údolí druhou na protějším kopci. Občas projelo auto a dokonce i lidi jsem na tu dálku viděl, jako malinké tečky vypadali.. Byl jsem asi přitom strašně vyjevený, ale tak nějak zvláštně nadšený a spokojený, moc se mi to líbilo.  

Když stěhováci odjeli a maminka mě našla, ani se prý moc nezlobila, když jsem ji vyprávěl ty zázraky, které jsem hodiny pozoroval. Určitě to byl nějaký druh šoku, který mě poznamenal nadosmrti. Téměř po šedesáti létech, dávno tam již nežiji, se zvláštním pocitem vzpomínám na ten úchvatný obraz, cítím vůni vysoké jarní trávy a slyším cinkání a zvonění dávno zrušených tramvají.  

Ukázka z připravované publikace „Vůně dětství“