Člověčina

Loňská pozvánka na sraz absolventů základní školy po 45ti létech mi udělala velikou radost. Zaměstnání fádní, financí tak tak, šedesátka na krku, občas něco zabolí, darmo mluvit. Nepatřím mezi samotáře a notorické pesimisty, lidi mám rád a neváhal jsem ani okamžik. V duchu jsem si okamžitě začal vybavovat spolužáky a spolužačky, jejich ambice tenkrát před neuvěřitelnými 45ti roky.

Poctivě přiznávám, že některé jsem vynechal, ne proto, že by nestáli za to, ale prostě jsem si na ně nevzpomněl. Představoval jsem si jejich dnešní postavení, smýšlení, osudy, podobu, těšil se a připravoval na vzájemné debaty, kdy se vzpomínky pomalu budou měnit v obraz současnosti. To jsem ale vůbec netušil, že tomu bude právě naopak.

Jak se v průběhu setkání ukázalo, veškeré debaty, jakkoliv zajímavé, neměnily z mého pohledu téměř nic. Pár hodin ve společnosti spolužáků a spolužaček v 21 století nevymazaly obrazy z počátků let šedesátých století minulého, kdy jsem je skoro denně vídával. Sdělované životní osudy od základní školy po současnost, neměnily patnáctileté ve vážené a usedlé občany. Stal se pravý opak. Když šedovlasý technik líčil svůj osud po základní škole, úspěchy i prohry, já slyšel pihovatého pubertálního Jirku, s kterým jsem začínal kouřit partyzánky, jak vypráví o někom, koho neznám. Andulka s fotkami potomků a vnoučat, byla v mých očích opět červenajícím se proutkem na úrovni její prostřední vnučky. Všem přítomným mizely vrásky, měnil se počet i barva vlasů, postavy se formovaly do podoby závěrečné školní fotografie, včetně našeho oblíbeného tělocvikáře, jediného jakž takž dospělého mezi námi.

Podle mých subjektivních dojmů setkání od začátku do konce probíhalo v nadmíru srdečné, bezprostřední, místy až dojemné atmosféře. Každodenní starosti zapomenuty, většina se spontánně vrhla na cestu časem od školních lavic po současnost a zpět. Důležitá sdělení byla v rovnováze s poslechem. Nepostřehl jsem, že by se kdokoliv od kohokoliv distancoval nebo se snažil naopak využít známostí.

Pokud se Vám zdá popis setkání vymyšlený, přikrášlený nebo dokonce ovlivněný konzumací, omlouvám se. Netvrdím, že to tak úplně přesně všechno bylo, tvrdím, že jsem to tak viděl a jsem přesvědčen, že jsem nebyl zdaleka sám.