U příležitosti vstupu ČR do schengenského prostoru bych rád pro zapomětlivé a mladší ročníky připomněl, co všechno bylo nezbytně zapotřebí do roku 1990 k tomu, abych mohl čas od času /děti a manželka bez nároku/ navštívit vlastní sestru legálně vystěhovanou a bydlící sto kilometrů západně od naších hranic v tehdejším západním Německu.
Kromě platného cestovního pasu, jehož vydání bylo spojeno s nepředstavitelnými obstrukcemi, jsem bezvýhradně potřeboval z ciziny notářsky ověřené pozvání k návštěvě, které nesmělo být starší než tuším tři měsíce, v němž se sestra zavazovala uhradit veškeré možné náklady spojené s mým pobytem. Dále platný výpis z rejstříků trestů.
Zároveň do hry vstoupila vojenská správa, která vydávala písemný souhlas, případně nesouhlas s návštěvou. Mnohokrát jsem tam absolvoval stupidní školení ohledně špiónů. Další nezbytnou nutností byla žádost směřovaná na zaměstnavatele a ROH, zda-li také oni s mojí soukromou návštěvou souhlasí. Většinou písemně souhlasili, nicméně to bylo podmíněno dalšími instrukcemi a pohovory.
Na základě notářsky ověřeného pozvání, platného výpisu z rejstříku trestů, písemného souhlasu vojenské správy, zaměstnavatele a ROH, jsem na Okresním oddělení pasů a víz mohl vyplnit rozsáhlou žádost o výjezdní doložku. Žádost jsem mnohokrát přepracovával, neboť co úředník to jiný pohled na detaily. Nikdy se nestalo, že by úředník do žádosti cokoliv doplnil nebo jsem jí mohl opravit v kanceláři.
Když byla žádost konečně přijata, nezbylo než čekat na vydání výjezdní doložky, kterou jsem si musel vyzvednout osobně. Několikrát se stalo, že nebyla prý jakousi administrativní chybou v termínu hotova, a celou anabázi jsem musel absolvovat znovu, neboť všechna ta povolení a potvrzení měla určitou dobu platnosti.
S platnou výjezdní doložkou pak už jen zbývalo zajít na banku, kde jsem vyplnil žádost o přidělení devíz. Potom jsem si mohl zakoupit cca 25 DM na celou dobu pobytu, na což jsem dostal písemné potvrzení banky o jejich řádném nabytí. Před každým odjezdem jsem pak už jen musel odevzdat vojenskou knížku na což jsem obdržel písemné potvrzení opatřené kulatým razítkem. Německé vízum do pasu přicházelo do týdne od podání žádosti. Zbývalo nakoupit kolky, vyplnit celní a devizové prohlášení a vyrazit.
Pro jednu jedinou cestu přes západní hranici jsem tedy tehdy bezpodmínečně potřeboval:
platný pas,
platné vízum,
platnou výjezdní doložku,
platné potvrzení o odevzdání vojenské knížky,
platné potvrzení banky o přidělení devíz,
platné okolkované celní a devizové prohlášení,
neskutečně silné nervy.
Pro ilustraci oné doby uvádím pravdivou příhodu, která ukazuje stupiditu bezpodmínečnosti:
Bez potvrzení ne
V létě roku 1978 jsem jel rychlíkem Praha - Paříž navštívit sestru žijící v NSR. Před západní hranicí za Českou Kubicí, při přípravě všech těch bezpodmínečně nutných písemných potvrzení jsem zjistil, že doma zřejmě zůstalo to o odevzdání vojenské knížky. Potvrzení se na hranicích neevidovala a tudíž vše záleželo na benevolenci hraniční kontroly a mých přesvědčovacích schopnostech.
Při celní a pasové kontrole na hranicích jsem nabízel osobní prohlídku, že jako nevyvážím vojenskou knížku, čestné prohlášení, že potvrzení o jejím odevzdání je doma v šuplíku, telefonické ověření u zaměstnavatele, který ho vydal atd., všechno marné a hraniční kontrola i ozbrojená vojenská stráž neúprosná. Vyvedli mě v deset dopoledne z vlaku s poznámkou: "Až předložíte potvrzení, můžete přes hranici". Nic nepomohlo mé zoufalé konstatování, že tím ztratím minimálně dva dny, neboť potvrzení leží 250 km napříč republikou v šuplíku a švagr se sestrou na mě čekají dnes u mezinárodního rychlíku.
Naštěstí u hraničního nádraží v Nové Kubici, kromě vojenských aut a ozbrojených vojáků stál i civilní autobus s nápisem Domažlice, který mě tam také vzápětí dovezl. Tonoucí se stébla chytá a já zkusil v místních kasárnách získat potvrzení o odevzdání vojenské knížky, kterou jsem u sebe neměl.
Po několika odkazech vkročím do kanceláře, kde seděl na první pohled smutný major a ani se nesnažil ukrýt poloprázdnou skleničku od hořčice. Stal se zázrak. Tiše mě vyslechl a pravil: „Víš hochu já tady končím, řekni mi číslo tý vojenský knížky". Samozřejmě jsem ho nevěděl a tak si nějaké vymyslel. Na předepsaném blanketu s podpisem a správným kulatým razítkem mi potvrzení podal se slovy: „Za hranicema to roztrhej“. Slíbil jsem mu to, nalil mi stopičku, přiťukli jsme si na zdraví a mlčky se rozešli. Nic za to nechtěl, nevím jak se jmenoval, jak se kdy choval, co ho k tomu vedlo, ani jaká byla jeho další životní dráha, ale v mých očích byl v tom okamžiku, mezi nabubřelými samolibými byrokratickými mocipány normálním člověkem.
Vybaven tedy už všemi, tehdy bezpodmínečně potřebnými dokumenty, jsem po kontrole dvěmi ozbrojenci autobusem dojel z Domažlic až na silniční hraniční přechod Folmava a v jednu hodinu se pěšky došoural k celnici.
K mému úžasu mi vyšla v ústrety ta samá parta, která mě před třemi hodinami vysadila z vlaku. Část směny na silničním přechodu se zřejmě přesouvala k odbavení vlaků a zpět. Už jsem se viděl v kriminále, snažil se různě křivit obličej v naději, že mne snad nepoznají.
Poznali okamžitě, nicméně po předložení falešného potvrzení o odevzdání vojenské knížky jeden z nich komisně prohlásil: „V pořádku, vidíte že to jde“. Spadl ze mně balvan a rychle přešel hranici, než se jim v hlavě rozleží, že to v pořádku logicky a zákonitě být nemůže.
Potvrzení jsem za německou celnicí roztrhal, stopl bulharský kamión s rajčaty a u sestry byl zanedlouho. Při cestě zpátky už nikoho potvrzení nezajímalo, zajímal je, jako vždy, obsah zavazadel a dovážené tiskoviny.
Taková to byla doba a není na škodu si ji občas připomenout, neboť stesk po časech minulých bývá mnohdy slepý.
