Beruška

Nevím, jestli to způsobilo to poněkud netypické dřívější předjaří, jahody ještě nekvetou a já už potkal berušku. Měla zřejmě svých starostí dost a jen tak si cupitala po louce a přemýšlela o životě, o kterém jsem samozřejmě nemohl nic vědět. Jen jsem měl pocit, jak tam tak sama cupitala přes tu obrovskou louku, že je kapku smutná, foukal vítr a bylo chladno.

Vzal jsem jí do dlaní a snažil zahřát. Nejprve, zřejmě překvapením, sehrála mrtvého brouka, potom se nesměle rozhlédla a ťapala po dlani. Trochu to lechtalo, ale nepříjemné to v žádném případě nebylo. Když se dostatečně zorientovala, roztáhla krovky a letěla. Sice jenom tak kousek nad zemí, ale letěla. Mám takový docela hezký pocit, že jsem svojí maličkostí k jejímu rozletu trošičku přispěl, nehledě k tomu, že to potvrdila osobně.

Ono opravdu někdy stačí k rozletu málo, jindy se nepodaří vůbec, většinou tehdy když k letu schází odvaha.