Nevyhánějte děti od počítače!

Taky vám vadí děti sedící u počítače? Ono to tak nějak zapadá to oblíbených schémat o zdravém životním stylu. Nemít televizi, nekupovat dětem žádné plastové a bojové hračky. Zahrnout je jednoduchými dřevěnými kostkami a ve světle petrolejky jim předčítat pohádky s edukativním poselstvím. Jó, která maminka by si to tak neplánovala. Výsledkem je uřvané dítě a naštvané babičky. Do tohoto schématu totiž ještě patří vyloučení sladkostí ze života dítěte. Což je pro normální babičku nepochopitelné…

Pokud nežijete na samotě bez vlivu okolí, možná se vám výše uvedené dobře daří a vaše dítě je naopak spokojené. A bydlíte-li aspoň dvě stě kilometrů od babiček, daří se vám eliminovat i vliv rodiny. Já to štěstí neměla a jsem za to vděčná. Naučila jsem se díky všem vlivům okolí vyhledávat to skutečně podstatné. Nesoudila jsem babičky za jejich špatné stravovací návyky, které přenášely o prázdninách na děti. Prostě jsem si stále dokola jako mantru opakovala: „Babičky jsou na rozmazlování a dětem je to třeba dopřát!“ Takže děti se jezdily k babičce rozmazlovat a milovali to všichni. Babička byla v klidu, že jí nic nevyčítám a byla náchylnější k tomu, aby dodržovala aspoň některá pravidla, která jsem preferovala. A děti jasně věděly, že u babičky je to jinak a doma zase jinak. A některé věci jsem zase přebrala já od babičky – třeba to, že špinavé dítě, je šťastné dítěJ

Doma už to bylo horší. Manžel nesnášel, když se děti dívaly na televizi, ale protože nebyl pitomec, snažil se jim nabídnout alternativní program. Hodně se u nás lepilo, vystřihovalo, stavělo z lega a montoval se Merkur. Syn se naučil lepit modely a vystřihovat z ABC. Díky tomu je docela šikovný na různé práce a i když to není žádný kutil (je to ajťák), ledacos umí opravit a smontovat. Já byla k televizním programům tolerantnější, tak jsem to držela v jakési normální linii. Televize ano, ale jen vybrané programy. Nikdy u nás televize nehrála jako kulisa a na to jsem pyšná!

A ten počítač... Děti měly povoleny jen asi hodinu denně a to se dařilo dodržovat docela dlouho. Když ale syn nastoupil na střední školu, prostě jsem to vzdala. Měl počítač v pokoji a už jsem neměla sílu to kontrolovat. Přestala jsem také řešit jeho prospěch, na rodičovské schůzce jsem byla jen jednou a myslím, že to bylo i tak více, než může normální matka snést:-) Syn si prostě dělal, co chtěl, a já to jen zpovzdálí sledovala. Někdy otráveně a jindy se zájmem. A jaký můj nezájem o školní výsledky měl výsledek?

1. Syn si díky surfování na internetu a hraní on-line her perfektně zlepšil angličtinu. Dnes plynně hovoří a čte a přitom nechodil do žádné jazykovky a jeho školní známky nepatřily k nejlepším. Přesto je pro něj angličtina úplně bezproblémová záležitost. Vždy mě fascinuje, když u nějaké hry mluví anglicky s lidmi z celého světa a nijak ho to nestresuje.
2. Syn má skvělou a dobře placenou práci mimo obor, který vystudoval. Vše se naučil sám, stahoval si různé manuály a volně dostupné programy a dnes se živí jako grafik. Prostě u toho počítače furt seděl a něco zkoušel na úkor školy a dnes se díky tomu dobře uživí. Začínal s 3D grafikou, k čemuž ho opět inspirovaly počítačové hry.
3. Syn má plno koníčků, které mu naplňují život. Přes počítač a internet se dostal až k focení. Dnes má web plný fotografií a úspěšný FB profil zaměřený jen na focení. Má kvalitní vybavení, na které si sám vydělal. A já to jen pozoruju bez toho, že bych ho někam tlačila nebo nedej bože mu něco dotovala.
4. Syn rozumí marketingu, což mu dává velkou výhodu. A dostal se k tomu opět přes jeho dětské zábavy a sezení u počítače. Přes video se naučil lepit malé zmenšeniny skateboardů - říká se tomu fingeboard. (Tady pomohlo dětství plné lepení a tvoření.) Udělal si jednoduchý web a začal tam ty fingerboardy prodávat. No a majitel největšího e-shopu na tyhle dřevěné hračky mu nabídl spolupráci. A kluk pro něho začal dělat administraci webu, začal psát blogy, natáčet videa a dělat postprodukci. Zkušenost k nezaplacení! Později si ještě si udělal web a blog na Playstation, který byl mimořádně úspěšný, ale teď ho zrušil a věnuje se jen fotkám…

Už mi rozumíte? Někdy je třeba nechat dětem volnost. Vůbec toho nelituju. Syn sice nemá vysokou školu, ale v jeho věku má už mnoho pracovních zkušeností a návyků, slušně se uživí a ani do budoucna se nebude muset bát o uplatnění. I kdyby zůstal bez práce, je schopen rozjet vlastní byznys a bude vysmátý. Myslím, že to tak i časem skončí. A doufám, že jako vděk za to, že jsem ho neprudila a nechala jsem ho věnovat se zálibám na úkor školy, se o mě na stará kolena hezky postará. A to ještě podotýkám, že mám dceru, kde zase fungovaly jiné věci. Ale o tom zase někdy příště.-)

Více podobných článků najdete na webu Máte doma školáka, s kterým spolupracuji.