Někde jsem četla, že se blíží doba, kdy prostě budeme muset pracovat více a více a ještě více... Jinak nás ovládnou pracovití číňani. Článek vyzníval zvláštně - jakože v Číně se pracuje strašně tvrdě a nelidsky a u nás na něco takového nejsme zvyklí a připraveni. A když se to nenaučíme, budeme pohlceni pracovitým Východem a naše kultura zanikne a my asi vymřeme... Ještě jsem z toho vydedukovala další poselství - pokud se chceme mít dobře (i jednotlivě), musíme nelidsky a krutě dřít.
Nechme asiaty doma jejich osudu a pojďme se zamyslet nad naši pracovní morálkou. Tu známe, tady pracujeme a já sama makám už více jak dvě desítky let, takže bych o tom mohla něco vědět. A můj závěr je jednoznačný - není třeba pracovat více, je třeba pracovat LÉPE!
Bohužel v nás komunismus dobré a efektivní pracovní návyky zrovna nepěstoval. Práce se většinou jen kamuflovala a nejdůležitější bylo vypadat dobře před šéfem. Sama jsem se s tímto přístupem míjela, protože jsem byla vycepovaná z domu. Pocházím z vesnice a od dětství nás s bratrem rodiče zapojovali do prací okolo domu a hospodářství. Remcali jsme strašně, ale nijak jsme to nezpochybňovali, protože tak fungovali všichni vrstevníci okolo. A když pracujete na svém, tak prostě práci děláte pořádně - no, nám dětem to bylo celkem jedno, ale otec byl nekompromisní. Nejvíc jsem otce dokázala vytočit, když jsem při luxování četla knihu:-)) Dnes se mu nedivím, tehdy mě to pobuřovalo... A tak cestou praktického příkladu a systematické láskyplné buzerace, se mým rodičům podařilo ve svých dětech vypěstovat jakýsi vztah k pořádné práci. Když už sakra něco dělám, tak to dělám pořádně.
Poprvé jsem narazila na bramborové brigádě v prvním ročníku vysoké školy. Sešlo se nás spousta lidí z celé republiky, z různých sociálních skupin. A těch dětí z vesnic zase tak moc nebylo. Docela mě překvapilo, jak to někteří flákali... Ty brambory přece za ten režim nemohly:-)) To jsem poprvé zjistila, že dělat práci pořádně, není zas tak samozřejmé, jak jsem byla zvyklá z domu. A to jsem ani netušila, že to spíše život komplikuje, než ulehčuje.
Ono se to projevovalo už při studiu. Prostě jsem chtěla všemu rozumět. Matematice, statice, konstrukcím... Nestačilo mi jen získat zkoušku, chtěla jsem to umět. A tak jsem se ptala a ptala a ptala... Protože jak chcete pochopit a zvládnout něco, co pořádně pro vás nemá souvislosti, nenavazuje, nemá to logiku. Někdy jsem tím byla docela otravná, ale co - radši se stokrát zeptám, než abych něco neudělala pořádně. Ve svém prvním zaměstnání jsem měla kolegyni, která se zásadně neptala. Dostala úkol - naprojektovat nějakou výrobní halu, včetně podstavců pro stroje. Když jsem to viděla, tak jsem byla ráda, že to nemusím dělat já. Už se mi v hlavě rojilo tisíce otázek... Ale ona jen úkol přijala, sedla za prkno a den za dnem tam beze slova něco rýsovala. Pak nastal čas odevzdání práce - ona ji skutečně odevzdala, ale byl to totální zmetek, absolutní nepochopení zadání... Nu což... Prostě považovala za neprofesionální se zeptat. Chtěla vypadat hezky a schopně.
Myslela jsem, že po změně režimu se to změní a moje touha všechno pracovní pochopit a snaha dělat práci smysluplně a efektivně bude vítanou vlastností a snaha odvádět dobrou práci bude nadřazena všemu a díky tomu já sama budu ceněným pracovníkem. Ale ouha! Dělat věci pořádně (nezaměňovat s workoholismem!), pronikat do problémů a pak je rozumně řešit, neplýtvat, pracovat hospodárně ve všech smyslech toho slova, to jsou všechno přístupy, s kterými spíše narazíte, než prorazíte. Nestěžuju si, nechci svůj přístup měnit. Naučilo mě to odvaze, psychologii, taktice a hlavně mě to naučilo se postarat sama o sebe. Roky jsem brázdila pracovní trh s touhou najít slušnou práci, kde budu moct fungovat jaksi efektivně, šéfové mě nebudou nutit dělat věci, které k ničemu nejsou, kde nebudu muset adorovat vedení, které se plácá ode zdi ke zdi a kamufluje to předstíráním a zakrýváním. Teď naštěstí mám práci, kde jsem spokojená a kde vše funguje jaksi normálně a rozumně. Zní to jako standard, ale je to velká věc!
Díky své zkušenosti s prací obchodního zástupce jsem měla možnost poznat fungování stovek firem. A když k tomu přidám i své pracovní zkušenosti, tak vidím velké rezervy. Pořád ještě žijeme v minulosti. Neptáme se, chyby nepřiznáváme - tím pádem se z nich nepoučujeme, konkurence se bojíme, práci zhusta kamuflujeme, však ono to nějak dopadne. Jsme líní, nechceme nic měnit, protože by to potenciálně mohlo být rizikové, o práci nepřemýšlíme.
Ach jo - takhle Západ nikdy nedoženeme a Asii neutečeme. Vždyť si to ani nezasloužíme. Hlavně že bojujeme za minimální mzdu, kterou chceme mít co nejvyšší. Hlavně že vypočítáváme standardy a nároky na životní úroveň. Ale co za to nabízíme? Zápecnictví, neochotu na sobě pracovat, nechuť cokoliv měnit včetně bydliště, neustálou skepsi, spokojenost s průměrem... Uvědomuje si většina lidí, že jejich práce je měřitelná? A že se měří penězi, které za ni můžeme získat? Uvědomuje si většina lidí, že nekvalifikovaná práce je prostě méně hodnotná než práce kvalifikovaná? Což ovšem neznamená, že nekvalifikovaná práce není hodna úcty a že i ta se dá dělat dobře nebo špatně. Uvědomují si lidé, že jejich zaměstnavatel není vykořisťovatel, kterého je nutné pomlouvat či dokonce okrádat? Uvědomují si lidé, že vytvořit byť i jen jedno pracovní místo je neskutečná odvaha a zodpovědnost? A že když takové úsilí sabotujete, škodíte nejvíc sami sobě?
Změnilo se sice hodně věcí - máme tu de jure kapitalismus. Ale de facto jsme ještě pořád jednou nohou v socialismu. Ještě pořád umíme kamuflovat, ještě pořád čekáme kdo nám co dá, ještě pořád hledáme práci, kde se nepředřeme a dostaneme za to hodně peněz. Smutné je, že se taková práce pořád dá najít. A až taková práce na pracovním trhu prostě nebude existovat, tak teprve potom se pohneme dopředu. Protože to bude znamenat, že už neplýtváme, že pracujeme produktivně a že je pro to ochoten každý něco udělat. Doufám, že se toho dožiju:-))
P.S.: Mimochodem - i politika je práce...
