A už v tom zase lítám. Od chvíle, kdy jsem opustila pracovní kolektiv a šla znovu na mateřskou, se moje slovní zásoba povážlivě ztenčuje. Sice zkouším miminu občas předkládat složitější intelektuální potravu, ale zjistila jsem, že dítěti je trestuhodně jedno, jestli mu právě procítěně recituji něco z Erbena, nebo na něj infantilně šislám.
Úvodní stránka Baby-cafe.cz
Navíc jsem jednou z mnoha uživatelek internetových diskusí, na nichž se řeší složité problémy rodinného života (mimísci, kojo, těhu, bobánci, zoubečky, papání, manžové a tak), cítím se proto skoro povinna reagovat na článek "Bejbísek se mi často budí na kojo, je mamánek", který vyšel předevčírem v MF Dnes.
Kdo vlastně jsme, my ženy používající v internetových hovorech tak směšná slůvka, že by nezaujatý čtenář pochyboval o naší příčetnosti? Proč se vybavujeme na anonymních fórech a nejdeme místo toho mezi normální dospělé lidi hovořící srozumitelnou češtinou? Většinou proto, že v našem okolí nenacházíme reálné osoby ochotné a schopné nás dlouhodobě poslouchat. A není se čemu divit.
Vezměte si třeba takové snažilky. Mnohé se neúspěšně pokoušejí o vlastní dítě už léta a jejich nejbližší o tom třeba ani nevědí. Kolegové z práce by těžko měli trpělivost po celé ty dlouhé měsíce naslouchat monologům o ovulaci a bazálních teplotách. Těhulky mají zas plné hlavy svých rostoucích bříšek, zatímco ty okolo jejich gravidita zas až tak nezajímá a nestojí o to, každý měsíc obdivovat novou fotografii z ultrazvuku. Maminky miminek si hezky popovídají o kojení, kakání a blinkání, protože možná jejich "živé" kamarádky mají už děti v pubertě nebo jsou to snažilky a proč jim sypat sůl do ran, že? Matky jedináčků si řeknou ve své diskusi vše potřebné, protože jejich skutečná sousedka má pět dětí a problémům s pouhým jedním nerozumí. Maminky pěti dětí si vyměňují zkušenosti protože jejich sousedka s jedináčkem netuší, co je to s pěti za práci. Ženy, které opustil partner najdou spřízněné duše, kterým si mohou na toho lumpa postěžovat. Jiné ženy žijí na Sré Lance přičemž další Češky s nimiž by mohly zajít na kávu bydlí o 1300 kilometrů dál. A tak bych mohla pokračovat.
Zkrátka jsem celkem normální, jen trochu postižené tím, co zrovna považujeme za středobod vesmíru. Ale proč píšeme tím podivným "mateřským slangem" místo normálním jazykem? Pokud trávíte celé dny a měsíce samy (sami) s kojencem, záhy zjistíte, že předčítat mu z denního tisku a přitom se na něj přihlouple pitvořit je dost náročné. Mnohem jednodušší je pitvořit se a zároveň šislat a ťuťat a ňuňat. Časem vám to přejde do krve, zvlášť pokud vaše styky s vnějším světem jsou v tom období omezené. Jestliže chce Vaše dítě jíst každou hodinu a půl, moc intelektuálních aktivit, které by vám upravily slovní zásobu, nestihnete.
Všímavý čtenář zaregistruje, že s tím, jak děti rostou, se slovník diskusí posouvá směrem k normálu. Když děti dospějí do věku, kdy je možné jim předčítat Kocourka Modroočka, je téměř vyhráno. A jakmile se uživatelky vrátí do pracovního procesu, v jejich psaném projevu se prdíkuje a teplotkuje už jen výjimečně a většinou jen ve vzpomínání na dobu dávno minulou.
Občas se v diskusích objeví rejpal (-ka), který poukazuje na to, že kdybychom místo vysedávání na internetu vařily, uklízely, zašívaly ponožky či plely jahody, byly bychom užitečnější. A že asi ta mateřská tak náročná není, když při ní stíháme plkat nesmysly na netu. Dotyčný zapomíná na to, že i matky jsou stvoření sociální a pokud by se věnovaly jen domácím pracem a potomkům, staly by se z nich bytosti značně neurotické a protivné. Internet je naše terapie.
Některé z nás přečkají na mateřských fórech dobu mimísků a pak se přesunou jinam, nebo zmizí ze sítě. Jiné zůstávají a postupem let se z virtuálních přítelkyň stávají skutečné. Neinternetové a infantilně nežvatlající.
