Dny po tajfunu

Včera ráno jsem šla na nákup, protože jsme doma neměli dost jídla, když děti zůstaly neplánovaně doma. Školy byly zavřené, kvůli tajfunu. A taky jsem byla zvědavá, koneckonců tak velkou tropickou bouři jsem zažila poprvé v životě.

Letošní rok se tajfunů urodilo. Vloni jich zas bylo málo, dokonce takový nedostatek, že Tchaj-wan trpěl nedostatkem vody. Považte, napůl tropický ostrov a nádrže na jaře zely skoro prázdnotou. To zřejmě tentokrát nehrozí.

Před měsícem přešel přes ostrov tajfun Soudelor. Ve chvíli, kdy teprve začal lámat větve, stromy a plnit koryta řek, jsem s dětmi bivakovala v Istanbulu na letišti a čekala na spoj do Tchaj-peje, který byl samozřejmě opožděn. Let trval jedenáct hodin a než jsme se přiblížili k Tchaj-wanu, měl už Soudelor splněno a mířil nad pevninskou Čínu. Přesto se o příletu nedá říct, že by byl klidný, naopak. Naše letadlo bylo jedno z prvních, které po výluce přistávalo a museli jsme trávit téměř tři čtvrtě hodiny "ve frontě" nad ostrovem. Kroužili jsme nad pobřežím v poryvech větru, stroj se propadal v turbulencích a skákal jak zdivočelý velbloud, déšť bičoval okénka a já se nesměla bát, protože děti mi věřily, že nespadneme.

Když nás o hodinu později vezl muž z letiště domů, poprve jsem viděla spoušť, kterou dokáže nadělat tajfun. Vypadalo to hrůzostrašně. Stromy, které rostly podél silnic desetiletí, ležely přes vozovku. Někdy nebylo kudy projet. Palmy měly očesané koruny, jak po zásahu šíleného holiče, který jim zanechal jen tu a tam okousaný list. Nebylo stromu, který by nepostrádal nějaké větve. Ty ležely všude po zemi jako zlámané končetiny. Záplavy listí. Ulámané a popadané cedule, bilboardy, reklamní poutače, kusy plechů a střech.

Ráno se Tchaj-pej vrhla do generálního úklidu. Nejen zaměstnanci městských úklidových firem, ale i stovky dobrovolníků odklízely nepořádek. Zvláště tu spoustu vyvrácených a polámaných stromů bylo třeba odstranit. Šlo to neuvěřitelně rychle a aleje u silnic, které tu jsou zcela běžné, brzy vypadaly jako hladová zeď. Strom, pařez, strom bez větví, pařez, pařez, strom. Zbylé stromy se upevňovaly, což je tu také obvyklé, kmenem do vidlice tří nebo čtyř kůlů zapíchnutých do země. Aby při poryvech větru o rychlosti až 230 kilometrů v hodině vydržely. Obyvatelé Tchaj-peje využili likvidace a odvozu pozůstatků po řádění Soudeloru k úklidu vlastních domácností, takže se na ulicích vršily hromady nejen větví a listí, ale i starého nábytku a jiného harampádí. Ty v průběhu dalších dnů mizely a město vypadalo překvěpivě brzy jako nové. Jen to množství chybějících stromů a mrzáčků bez větví ukazovalo na to, co má za sebou. A mělo za sebou skutečně výjimečnou událost. V kdysi nejvyšší budově světa, 500 m vysoké tchajpejské "Stojedničce," visí velká koule, která má za úkol vyrovnávat pohyby věže při zemětřeseních a tajfunech. Při Soudeloru se toto kyvadlo o průměru 6 metrů vychýlilo do strany o 1 metr, nejvíc ve své historii. Kromě materiálních ztrát také osm lidí přišlo o život. Jak už to bývá, někteří úplně zbytečně, třeba jako ti, kteří se šli při příchodu tajfunu podívat na pláž na vlny...

Před pár dny se začal přibližovat další tajfun. Nejdřív vypadal jen jako obyčejná tropická bouře. Zdálo se, že ostrov obejde ze severu. Pak zrychlil a zesílil. Dostal jméno Dujuan. Dujuan dorazil v pondělí, v den Moon festivalu, kdy se tchaj-wanské rodiny sejdou, vytáhnou grily na zahrádky, před domy na chodníky, pod mostní oblouky k řece a slaví, že jsou spolu. O Moon festivalu se kromě grilovaného masa, což je zřejmě tchaj-wanská specialita, jedí hlavně měsíční koláčky, kulaté jako měsíc v úplňku. Legenda vypráví, že v tento den, či spíše noc, na měsíci pláče krásná Chang'e pro svou ztracenou lásku.

Předevčírem tedy plakala opravdu hodně. Už v pondělí odpoledne tchaj-pejská radnice vyhlásila "tajfunové volno" pro zaměstnance a školy. Odpoledne vítr zesiloval, pršelo. Nejstarší syn odešel za kamarádem. Zbytek rodiny koukal z okna na stromy ohýbající se skoro až k zemi, podpůrným kolíkům navzdory. Už se nedalo říct, že prší, venku bylo něco jako vodopád, který vichr rozstřikoval všemi směry včetně toho odporujícího gravitaci. Občas se na ulici někdo objevil, dokonce pár zoufalců pokoušelo otevřít deštník, což se jim podařilo přesně na zlomek sekundy, než se obrátil naruby. Člověk se jen divil, že po zkušenostech, které musí s tajfuny mít, se o to pořád pokouší.

Pak naší pozornost zaujal člověk na střeše, podotýkám, že rovné střeše. I tak v té lomcující vichřici a průtrži bojoval o rovnováhu a zřejmě se snažil vyčistit nějaký odpadový kanál. Překvapivě nespadl, ale živý zmizel v jakémsi otvoru. Rychle se stmívalo a vítr lomcoval skly tak, že jsme pro jistotu přestěhovali dětské postele dál od oken. Přišel čas, kdy bylo potřeba dojet si pro nejstaršího. Půl šesté večer, už byla tma. Hned za první zatáčkou jsme museli objíždět strom padlý na silnici. V zápětí nám poryv větru téměř hodil pod kola muže na skůtru. Jiný o kus dál se celkem marně pokoušel zvednout svůj stroj z louže. Tyhle "motorkáře" opravdu nechápu. Jejich řidičské schopnosti je řadí mezi potencionální sebevrahy i v bezvětří za slunečného poledne, což teprve v takových podmínkách. Jinak ale všude vládla celkem pohoda, některé obchody byly stále otevřené. O dvě ulice dál ale byla tma, vypadla elektřina. Míjeli jsme ulomenou poštovní schránku a vyhýbali se větvím. Před kamarádovým domem jsem vyskočila z auta, během sekundy jsem byla mokrá od hlavy k patě a málem jsem skončila zadkem na chodníku. Udržet se na nohou byla skutečně námaha, a to jsem to měla k hlavnímu vchodu necelých deset metrů.

Zbytek noci uběhl v klidu. Kvílení vichru ve škvírách dveří a oken, rány kdesi v útrobách domu, déšť bušící do oken a houkačky sanitek a hasičů venku v ulicích nepočítám. Ráno už byl skoro klid. Ne tak u nás doma, protože dětem zrušili školu. Tajfun byl už sice pryč, ale zřejmě bylo lepší udržet co nejméně lidí a automobilů v ulicích, aby byl prostor na úklid.

Dujuan na první pohled nezpůsobil takovou spoušť jako Soudelor. Bylo znát, že ty stromy, které měly spadnout, už před měsícem spadly. Na ulicích ležely hlavně větve a malé úzké stromky, které nebyly dostatečně upevněné kolíky a vítr je vyvrátil. Taky jsem viděla vytlučená okna a potrhané reklamní cedule. Všude už se zametalo, lidé snídali v pouličních jídelnách. Tajfun zabil dva lidi a více než tři sta bylo zraněno. Dva koncerty Bon Joviho byly zrušeny, což údajně zlomilo srdce jak jemu, tak jeho fanouškům. Zelenina a ovoce zdraží až čtyřnásobně, protože Dujuan způsobil škody na úrodě. Obchody vyprodají balenou pitnou vodu, protože vodu z vodovodu je lepší pár dní nepít. Ale život jde dál a Bon Jovi prý přijede příští rok.