Neandrtálci od Počítače vs. Modlaři z Kavárny

Historie Hradu a současnost podhradí v několika (mnoha) odstavcích. Úvodem bych chtěl poznamenat, že je mi protivné nálepkování místo solidní duskuze. Znáte to, pokusíte se někde projevit myšlenku, považovanou za vlastní, a místo plodné výměny názorů vás smetou nějakým pitomým označením a... aniž by řekli proč... prohlásí, že s takovými jako Vy se nedá mluvit. Je to naprosto hloupý postup. Z těchto důvodů jsem si vymyslel nálepky vlastní a žádnou diskuzi nepřipouštím, neboť já jsem, na rozdíl od všech ostatních na této planetě, inteligentní a kultivovaný člověk.

Podhradí

Neandrtálci od počítače:

Jsou aktivní na sociálních sítích, jsou milovníci světových spiknutí a snaží se vybudovat nějakou spravedlivou společnost, o jejímž fungování i vzniku mají nejasné představy, ale v zásadě je to prvobytně pospolná tlupa se všemi vymoženostmi vyspělého sociálního státu. Většině z nich bylo v ´89 maximálně deset a jejich jedinou osobní zkušeností s mezinárodním konfliktem a skutečným lidským utrpením je že je nějaký korejský chlapeček porazil v počítačové hře. Pokud jim však chcete sdělit nějaké vlastní zkušenosti z minulých dob, jste označen za havloida a pravdoláskaře a vysvětlí vám, že všechno bylo jinak, než jste to zažil, protože oni to četli na internetu. Nejlépe na nějakém prapodivném serveru, který nikdo nezná a proto je určitě nezávislý. 

Modlaři z Kavárny

Jsou aktivní okolo velkých časopisů a zavedených serverů. Citují jen české zdroje, protože se často anglicky nestihli pořádně naučit a ruština se jim hnusí. Na extázi z ´89 nedokáží zapomenout a celý svět zakonzervovali v tomto jediném prchavém okamžiku. Nechápou, že Obama není Reagan, že bipolární svět se rozpadnul a právě díky tomu globální ekonomika vymazala rozdělení na „hodné“ a „zlé“. Že už jsme to jenom „my“ a „oni“. Že pokud tady chceme žít v krásné a svobodné zemi, nemůžeme se spolehnout na nikoho zvenčí. Že spojené státy sice sepsaly ústavu, která naplňuje takřka dokonalou představu svobod a lidských práv, ale samy jí už dávno nedodržují. Pokud něco takového řeknete, označí vás za komunistu. Snaží se ostatní přesvědčit svým příkladem a modlářstvím. Neberou v potaz, jak bohaté s tím máme zkušenosti a jak velké tradice. Vždy jsme stavěli sochy, které jsme s křikem a pliváním po několika letech zase bořili. Stačí si vzpomenout, že na Letné stávala největší Stalinova socha ve východním bloku. Zapomínají, že toto protlačování malých bůžků, plodilo v mladší generaci vždy jen přesně opačnou reakci.

Hrad

(„Prezidenti nemají moc, mají od ní jen odvádět pozornost“ Stopařův Průvodce Galaxií) 

Úvodem chci poznamenat, že z dnešního pohledu nesouhlasím ani s jedním z nich, takže pokud jste jejich fandové, tak raději dále nečtěte. Faktografii v tom také nehledejte, jedná se vysloveně o subjektivní pocity..... Takže pokud na druhou stranu nejste ani moji fandové, tak také dále raději nečtěte. 

Václav I. Neschopný

V poslední době, zřejmě částečně díky tomu, že zemřel, je vychvalovaný i zatracovaný. Jako kdyby to byl on, kdo za Listopad i polistopadovou dobu mohl (v dobrém i zlém). Dle mého názoru jsou obě varianty daleko od pravdy. Byl nejdokonalejším ztělesněním citace v titulku. Na konci osmdesátých let nabraly události tak rychlý spád, že ať byly spontánní či někým záměrně odstartované, nebyl na světě nikdo, kdo by s nimi dokázal držet krok. Pochodující davy si potřebovaly postavit do čela nějaký symbol, ale v zásadě nikoho, kdo je už dlouho „proti“ vlastně neznaly. Všichni byli vystěhováni v zahraničí nebo v ilegalitě a „Havel“ bylo jediné jméno, které prosakovalo i přes oficiální centuru, takže byl do čela jaksi (ano ono typické havlovské „jaksi“) vystrčen. Byl na tuto roli naprosto nepřipravený a také zcela neschopný. Všechno bral trochu jako hru a díky jím prosazované filozofii měla revoluce onen slavný sametový hrot, jehož výsledkem sice bylo, že tanky nakonec nestřílely do davu, ale také nedošlo k očistnému odsouzení komunismu (tak jako to bylo s fašismem). To umožnilo starým „strukturám“ a „vekslákům“ převzetí majetku a tím postupně i moci, protože oni, na rozdíl od běžných začínajících podnikatelů, měli alespoň nějaké zkušenosti s ekonomií a skutečnými penězmi a věděli, co se dá kde a od koho „výhodně zprivatizovat“ . Nemyslím si, že to byl z jeho strany úmysl, spíše nedostatek představivosti a neschopnost držet krok s dobou. Nebyl to ale on, kdo nastolil onen korporátně lobbistický ráj, který tu svorně v jeho slavné blbé náladě proklínáme. Neměl žádnou reálnou moc, opíral se pouze o malé strany, zatímco se ODS i ČSSD pohybovaly okolo 40%, svým stálým uklidňováním společnosti a nutností „pohledu z obou stran“ vytvořil závěs, za kterým se celý proces schoval. Z hlubin Prognostického ústavu se tenkrát, zničeho nic, vynořili tři pánové: jistý pan Klaus, zastávající „pravicové“ názory, pan Zeman, zastávající „levicové“ názory a jistý pan Dlouhý (který do prezidentského rozboru ale nepatří), zastávající „libertariánský“ pohled na svět (to aby jste si náhodou nezvolili někoho, kdo nebyl z Prognosťáku). Tito pak tuto zemi skutečně vedli a plivali na sebe z čela svých stran, tak aby se nakonec v reálu vždy na všem zázračně potichu shodli. Jediné v čem se shodovali veřejně, byla právě nechuť k Václavovi I. 

Václav II. Samolibý

Doba jeho fungování ve veřejné politice se dá rozdělit na dvě období, mocenské a prezidentské, které se sice liší, ale bohužel je mnohé také spojuje. V mocenském období ho bylo těžké poslouchat, byl přesvědčen o své neomylnosti a diskuzi nepřipouštěl. Jeho technokratický přístup a pravicová rétorika lákala lidi, kteří si mysleli, že právě on u nás dokáže ten vytoužený kapitalismus vybudovat. Bohužel, nikdo nebyl více na omylu, protože skutečně pravicovým krokům se celou dobu vyhýbal. Promeškal tím okamžik, kdy lidem nastartovaným revolucí a čerstvým větrem, mohl naservírovat nepopulární opatření nutné k transformaci ekonomiky - uvolnění nájmů, důchodovou reformu, okleštění sociálního státu, zdravotnickou reformu atd. Ono „neexistují špinavé peníze“ bohužel poznamenalo celé jeho „mocenské“ období. V tom prezidentském jsem ho měl ráději a s jeho názory často souhlasil. Nikdy jsem však nezapomněl, že se jimi neřídil v době, kdy mohl. Kromě toho celá jeho kariéra počínající divnými privatizacemi a končící amnestií pro kamarády uzavírá takový podivný kruh. 

Miloš I. Uražený

Zdatně sekundoval Václavovi II. v neprůhledných privatizacích a lobbistických hrách v 90. letech, jejichž tíhu si neseme dosud, a stejně tak se jeho reálná politika diametrálně lišila od jeho rétoriky. Jeho jsem měl v „mocenském“ období naopak raději než v „prezidentském“ (ale nikdy jsem ho nevolil, tolik rád jsem ho zase neměl). Měl jsem za to, že je to inteligentní muž, záměrně se stavící do role křupana. Měl jsem pocit, že ke správnému fungování státu je potřeba levicová strana jako protiváha k pravici. (bože, jak jsem se tenkrát v obou mužích mýlil!). Při prohrané prezidentské volbě v roce 2003 se prostě urazil a zmizel v lese, čímž pro mě ztratil tvář opravdového státníka. Sázka na krátkou paměť mu ale vyšla. Po deseti letech objímání stromů se vynořil v prezidentské kampani s 30milióny korun, zřejmě přinesených ve proslavené igelitce (divil jsem se kde v posledních letech zůstala), a s ještě pofidérnějšími nohsledy, než kterými se obklopoval při svém odchodu. Na důchodce z Vysočiny, za kterým nestojí žádná významná politická organizace, dost slušný výkon. Bohužel inteligentní člověk s nadhledem sršící vtipnými bonmoty zmizel v oněch lesích a vrátil se zapšklý mstivý stařík s kyselými fórky, rozdělující svět okolo sebe striktně pouze na své fanoušky a nepřátele všehomíra. Slavné virózy a obscedantní zálibu v ruském pornu nechme stranou, o tom alespoň můžeme s vrozeným českým sarkasmem říkat, že je to skvělý reprezentant našeho národa. Nesledoval jsem jeho kampaň, takže nevím, jestli politické otočení směrem k východu avizoval předem či o tom cudně pomlčel tak, aby v tradicích polistopadové politiky mohl volič opět s otevřenou pusou zírat, pro co to vlastně hlasoval. Jeho politický kruh se ale ještě neuzavřel, tak je brzo hodnotit. 

Pokud mezi cíli mého vytříbeného břitkého humoru postrádáte knížete, není to proto, že bych mu více stranil, ale proto že tento článek se věnuje hradním vítězům a jejich fanouškům, nikoliv poraženým. Tak doufám, že jsem na nikom nenechal ani nit suchou ( to abych ulevil svým žaludečním vředům) a mohu se opět v klidu na pár dní zavřít zpátky do nory.