Křupan ve skleníku aneb moje cesta do Prahi a zpět

Číravečír sem jel po létech na třídní sraz zpátky do mej rodnej Prahi. Kdysi jsem z toho míval ráno kocovinu, teď z toho mám už jen blog.

Přišoural jsem se 50km rychlostí po pusté šestiproudé výpadovce okolo prázdných, hermeticky a zvukotěsně uzavřených kancelářských skleníků ( to abych nerušil hlukem kvasinky pučící na sklech a mohl vyprodukovat trochu více zplodin). Člověka hned na začátku potěší, jak Matička Praha vítá svého zbloudilého syna zpět s otevřenou náručí. Byl večer, coby troufalec jsem vjel až do centra aniž bych srazil někoho z Vyjevených, kteří se motají s hlavou vzhůru a obdivují všech těch sto věží. Naštěstí léta strávená na Malé Straně mi umožnila po čtvrthodinovém hledání najít v bludišti zákazů, omezení a barevných zón beztrestnou skulinku. Vrazil jsem svého zapraseného čtyřlitrového džípa mezi dvě nablýskané japonsko-korejsko-euro-indicko-globální křehotinky, které sice nedokážu odlišit jednu od druhé, ale jsem přesvědčen, že svému majiteli otevírají nějaké netušené dimenze a krom toho splňují i nově vydané Evropské Fyzikální Zákony, podle kterých jejich spalovací motory přeměňují řepku na kyslík a při nastartování ochladí okolní vzduch o 1,3 stupně. (Nezapomeňte s rodinou navštívit o víkendu den otevřených dveří ve vašem novém autosalonu, užijete si společně spoustu zábavy).

Sraz byl v Baráčnické Rychtě, bývala to taková pěkná zaplivaná knajpa, kde občas hráli i nějací muzikanti balancující na hranici zákonnosti. Cestou tam jsem poobdivoval fešné fasády kdysi obydlených domů a zadíval se do prázdných oken skrývajících důležité úřady, kanceláře nebo holé nic. Pozdravil se cestou se skupinkami potulujících se turistů, kteří mohou obdivovat onu skvěle opakovatelnou atmosféru všech turisticky zajímavých metropolí. Zařekl jsem se, že až budu chtít rodině chtít ukázat nějaké kulisy, zajdeme do divadla v Příbrami. Máme to blíž a krom toho za vstupné, které bych vypláznul za návštěvu Pražského hradu, tam pozvu celou rodinu na oběd a na kolotoč a ještě zbude na panáka.

Rychta byla až na nás prázdná, vynechám li partičku přiteplalých manažírků na podnikovém večírku, kteří běhali sem a tam se svými mobilními telefony a v unifikovaných brýlích a ve stajném free cool oblečení vypadali jeden jako druhý. Spolužáci něco popili, něco vyprávěli. Trochu jsem si stěžoval, že je to houby mejdan, protože jsem na sucho (řídím), nešukám (mám rád svou ženu) a nemůžu si zapálit, protože v hospodě o pěti prázdných místnostech není žádná určená pro kuřáky. Inu jiný kraj, jiný mrav.

V jedenáct (!) nás vyhnali a tvrdší jádro se přesunulo na druhou stranu řeky do nějaké středověké hospody, že prý to bude fakt odvaz. Nevím jak vy, já si středověkou hospodu představuji jako špinavou začouzenou knajpu s otevřeným ohněm, nerudným hospodským a polonahými bajadérami. Jako místo, kde se při ryčné muzice tříská o sebe půllitry a zapichuje se kudla do stolu. Místo toho mě u nalakovaných vypulírovaných "obhroublých" stolů čekali dva asertivní mladí číšníci, kteří pod veselou středověkou čepičkou měli smrtelně vážný profesionální výraz. Středověké vytahané polyesterové tepláky skvěle doplňovaly neopakovatelnou atmosféru normovaného sterilního restauračního zařízení. Chtěl jsem přispět k prohloubení středověké atmosféry tím, že si zapálím dýmku, ale neprošlo mi to, ačkoliv sem se snažil tvrdit, že je elektronická. Mezi stoly promenovala várka perspektivních (tentokráte IT) zaměstnanců na dalším podnikovém večírku. To je teď v místě zřejmě ta nejoblíbenější zábava. Potěšilo mě, že tito alespoň nekomunikovali, ale hovořili spolu, někteří měli dokonce i lehce „vypito“. No řeknu vám, byla to fakt jízda.

Cestou domů do vidlákova jsem přemýšlel, že jsem Prahu opouštěl, když končil Mamma Club, Legenda, Stalin a nakonec přes všechny boje padnul i Bunkr. Přiznávám, že Praha, ze které jsem přijel včera mi moc nechybí. Těším se, že zajdu na jídlo u nás ve vsi a budu rád, že některé věci se alespoň tam pořád ještě nemění. V rohu sedí štamgasti, mastí marjáš, vedou blbý řeči, cintají si do piva a občas proloží zelenou. Kuřáci kouří, nekuřáci nekouří (nebojte mají i oddělenou místnost, sice se tam netopí, ale proč taky, když je pořád prázdná). Vařenou brokolici ještě pořád nemají a když si objednáte k pití vodu, hospodská se možná rozpláče. Také slibuji, že nebudu v sobotu protestovat, až bude chtít dcera přivést v noci z diskošky domů. Zajedu tam a chvíli budu jen koukat. Duc-duc bude hřmít přes celé náměstí, někdo bude mluvit, někdo tančit, někdo si zapálí cígo, jiný marjánu, někdo bude spát v rohu a někdo chodit po čtyřech. Po půlnoci se možná i poperou. Tak jako vždycky.

Abychom si rozuměli, neobdivuji opilství a výtržnost, nepropaguji alkohol a cigarety, neoslavuji lidskou blbost. Jen se mi líbí, že „můžou“, že to funguje po svém a že pravidla pořád ještě nediktuje někdo daleko, kdo nejen že tu nežije, ale dokonce už léta nežije ani mezi běžnými lidmi.