Cototu taxmrdí??

Byla to první otázka pondělního rána. Vedl jsem syna poprvé do státní školky. Za kuropění jsem natáhnul staré džíny a vytahané triko, hodil haranta do džípu a vyrazili jsme do vsi.

Školka je pohromadě se základní školou, taková ta obrovská ratejna postavená v akci "Z" v posledních záchvěvech socialismu. První šok se dostavil už na posledním rohu: místní vítají prvňáčky už v sedm hodin ráno (prý se škola musí přizpůsobit autobusům, které přijíždějí mezi 7.00 a 7.30. Naivně jsem si myslel, že autobusy se přizpůsobují škole). Ke všemu je oddělený vchod do školky vždy zavřený, musí se projít školou.

 Protáhli jsme se vyšňořenými rodinkami s fotoaparáty, skupinkami žvýkajících a potají občas i kouřících mazáků ze 7.-9. třídy a hloučkem slavnostně se pitvořících učitelů. Ozvěna našich kroků se rozlehla prázdnými chodbami a prošli jsme klecemi, ve kterých si divá zvěř mění boty za bačkůrky. Školka je nad školní jídelnou a k tomu se váže dotaz uvedený v úvodu. Proboha, ten hnusný puch je po těch třiceti letech stále stejný! To tam už po ránu převařují zemědělcům holinky, aby to v podobě UHO (pro mladší: Univerzální Hnědá Omáčka) naservírovali v poledne těm malým ubožáčkům? Náhle naskákaly ukryté vzpomínky a pocity z dětství a uvědomil jsem si, jak strašlivě dlouhých bylo těch krátkých pár let takto ztrávených na podobně předimenzovaných chodbách, s všudypřítomným pachem kuchyně a nekonečnou ozvěnou.

 Ale paňučtelky byly příjemné, kluk se těšil,  tak jsme se rozloučili a on s radostí vběhnul mezi ostatní k hromadě hraček. Já měl ale při odchodu lehké mrazení, že odtamtud vyjde až za cca. 15 let, pěkně zpracovaný, coby další ovce toho nekonečného stáda.

Tady bych mohl končit, ale má to pokračování. Spokojený potomek se vrátil s 2 klasy kukuřice, které na procházce natrhali na poli, aby měly maminky radost. Vzpoměl jsem si na rodinnou historku: Takhle se jednou vrátily domů moje babička s tenkrát malou mou matkou. Dědeček, čestný a rovný muž, je neuvěřitelně seřval, jak si mohou dovolit krást někomu kukuřici na poli. Výchovně to bylo nakonec rodinou vyřešeno tak, že se obě na místo vrátily a za stvoly zastrčily několik korun pro sedláka..... Dnes se to ale učí už ve školce jinak. Nezbývá než dědu napodobit, kolik z nás to asi udělá?