Zborov

Původně jsem chtěl napsat velký podrobný článek o bitvě a souvislostech, o tom, co se dělo před 100 lety. Ale nějak jsem si to rozmyslel, do duše se mi vloudily souvislosti zcela současné.

Bitva u Zborova je maličký, komunisty dobře ubitý mýtus, jehož étos dnes žije jen ve velmi úzké vrstvě lidí, kteří k událostem před sto lety našli nějaký osobní vztah.

Před sto lety v boji u dnes ukrajinského Zborova poprvé vystoupila československá vojenská jednotka pod vlastními prapory. Měl to být start velké ofenzívy, jíž ruská prozatímní vláda chtěla zvrátit průběh války. Jenže z ruské armády už tou dobou byla československá jednotka jednou z mála bojeschopných a bitva u Zborova byl jediný vojenský úspěch. Našim se podařilo porazit skoro trojnásobně silnějšího nepřítele a dostat se hluboko za linie fronty, které na svém úseku zničili. A tím to pro Rusko bohužel skončilo. Sousední "finská" divize, která měla na útok navázat, se téhož dne rozpadla. 

I pokud jde o rozsah, nebyla to "velká" bitva. Zatímco u Verdunu umíraly statisíce, u Zborova útočila jedna československá brigáda v síle řádově 1.500 vojáků proti třem rakouským brigádám v síle řádově tři a půl tisíce. Padlých byly dohromady stovky, ne statisíce. Mohl to být obrat na východní frontě a Češi ten pokus odstartovali nesmírně úspěšně. Ale nenastal. Nahrubo řečeno proto, že bolševická agitace mezitím zničila ruskou armádu efektivněji než německá děla.

Pro nás má ale bitva u Zborova význam úplně jiný. Byl to začátek celého velkého příběhu zvaného Československé legie, příběhu, na který bychom měli být opravdu hrdí a znát ho, a také to byl důležitý krok k tomu, aby o rok a půl později mohlo vzniknout Československo. Bez Legií bychom samostatný stát neměli. Příběh československých legionářů by měl patřit ke klíčovým příběhům tvořící páteř našeho historického povědomí. Je to příběh o tom, že je možné vybojovat nemožné. Že Češi nejsou "knedlíkovým" národem a veškeré sebemrskačství je trapné a nemístné. Že když o něco opravdu stojíme a jsme ochotni se tomu obětovat, můžeme toho dosáhnout. A to platí i dneska.

Jenže celý tenhle příběh nějak vymizel z naší historické paměti. Pro komunisty byl nepohodlný. Protože ruští komunisté se po nástupu k moci rychle spojili s Německem a Rakouskem a československé jednotky se najednou z elitního spojence stali třídním nepřítelem. Pikantností historie se stalo, že u Zborova proti sobě bojovalli dva budoucí prezidenti Československa: tehdy desátník Ludvík Svoboda na straně legií a Klement Gottwald na straně Rakouska.

Koneckonců velitelé Legií po roce 1948 pod různými záminkami vyfasovali od těžkých žalářů po tresty smrti. Když se podíváte do životopisu všech významných legionářských důstojníků, uvědomíte si, jak moc komunisté legionáře nenáviděli. Nebudu jmenovat, protože by to bylo nefér k ostatním, ale je to tak. Jejich jména zhusta vypadla z obecného historického povědomí.

Projděte si dnešní mainstreamová média, zeptejte se, co dělají významní lidé čítající se mezi politické elity, kdo z nich dnešní výročí připomíná. Před mnoha lety jsem plánoval, co vše by se mohlo dnes odehrávat a jak bychom si mohli Zborov hezky připomenout. Protože velmi opulentně si připomínáme události ve srovnání se Zborovem vlastně nevýznamné. Ale nenašel jsem pro to žádnou podporu. Pro žádného našeho politika to není zajímavé téma. Legie... A všeobecné mlčení je šílená informace. Informace o našem vztahu k vlastní historii. Dokážeme s tím něco udělat?