Jak žili proroci a synové bohů

Napadlo mě podívat se, jaký život žili ti, kdo z určitého pohledu založili nové náboženství, stali se jeho věrozvěstem, případně prorokem.

Třeba takový Mojžíš. Vyrostl na faraonském dvoře, ale necítil se svobodný, protože se musel klanět faraonovi - božstvu. Co na tom, že to byl kluk, se kterým celé dětství vyrůstali jako bratři. Prostě sebral svůj národ a rozhodl se odejít a založit vlastní zemi. Pronásledovali je faraonovi vojáci, sužoval hlad při bloudění pouští, ale Bůh stál při nich a přes nesčetná utrpení a úskoky došli do země, kterou jim předurčil Bůh. Mojžíš se přitom velkého vděku nedočkal, vlastně mu ani nebylo dovoleno zažít si tu katarzi, odměnu, natáhnout se na stará kolena ve vlastní posteli, ve vlastním domě, ve vlastní zemi.

Celoživotní usilování o něco, čeho se nám nakonec nedostane, ale přesto stojí za to o to usilovat kvůli těm, co přijdou po nás.

Vznikl judaismus a v něm jakási esence židovství. Trochu ufňukaný Všichni nám ubližují, ale svobodný, nezlomný a hrdý My to zvládnem. Žádné expanze, žádné šíření víry, prostě Hlavně nás už nechte na pokoji, chceme si žít po svém. Od Mojžíše, přes války s Vespasiánem po dnešek.

Konfucius kdesi v Číně žil úplně jiný život. Vlastně z toho, co víme, asi vlastně strašně nudný, bez zvratů, boje o život, odboje... prostě jen pracoval a přemýšlel a psal. A takové je i náboženství, které poslal do světa. Já vím, mnozí mě dokonce opraví, že to není tak úplně náboženství. Je to úřední návod na život. Všechno je v něm velmi rozumně a spolehlivě popsáno, člověk podle něj bude žít pracovitý život bez velkých zvratů... no prostě stejně jako žil (a jak to považoval za nejlepší) sám Konfucius. A tak samozřejmě své následovníky ovlivňuje dodnes.

Indický princ Siddhārtha Gautama zažil něco úplně jiného. Mohl být slavným válečníkem, milovníkem, člověkem žijící v nekonečném přepychu, kdyby nenašel úplně jiný pohled na život. Vzdal se vášně. Přestal ulpívat na věcech, Našel harmonii. Přestal za důležité považovat hmotný svět a tedy i mnoho s ním spojených aspektů života a oddal se duchovním úvahám, meditacím, cvičením. Našel Boha ve své duši.

A jeho stoupenci neulpívají, nevedou dobyvačné války, vzdávají se vášní, krotí ego. Neusilují. Většinou jsou z našeho pohledu velmi chudí, ekonomická stránka života je pro ně nepodstatná. Ale jsou šťastní.

Zaratúštra našel protiklad Boha. Našel dualitu dobrých a temných sil. Ale nepřestával věřit tomu, že dobré síly Ahura Mazdy zvítězí.

Jak to bylo se synem židovského tesaře Josefa si nejsme tak úplně jistí. Leckdo mi vytkne už to, že ho nazývám synem židovského tesaře, protože podle křesťanské víry byl synem Božím. On sám by nás možná opravil, že dětmi Božími jsme všichni. Že vyrostl v židovství, je jasné, možná se v mládí seznámil s buddhismem - a jestli ne, nejspíš by si s princem Siddhārthou rozuměli. A také s vírou zaratúštrovců - jestli se s ní neseznámil sám, poznali ji jeho žáci, protože ji promítli do myšlenkového světa, který po jejich duchovní škole zůstal.

Škola. To je to pravé označení společenství kolem Ježíše, dokonce v některých evangeliích ho žáci jako učitele oslovují. Když pomineme debatu o jeho božské podstatě, byl to gnostický duchovní učitel, který se rouhal proti víře, rozeštval si proti sobě politický estabilishment, ale současně odmítl stát se lídrem protiřímského povstání. A tak skončil na popravišti. Ale než zemřel, stačil všem svým vrahům odpustit. Jakobych v tom cítil esenci samotného křesťanství.

A pak kdesi z pouště přišel nepříliš úspěšný arabský obchodník. Nejdřív se pokoušel zařadit mezi židovské proroky, ale když ho odmítli, nehodlal se domů vrátit z prázdnou a tak přinesl zprávu o tom, že ho anděl pověřil vytvořením náboženství úplně nového. Ale ani to mu neprošlo, tak si najal bandu pouštních lupičů, s jejichž pomocí město dobyl hrubou silou. Za ženy si vzal holčičky ve věku vlastních vnuček a zbytek života se věnoval realizaci plánu na násilné podmanění celé Arábie. V čemž byl úspěšný, evidentně mu válčení a plenění šlo lépe, než předtím obchod.

Po jeho smrti jeho nejbližší sepsali jeho myšlenky do sborníku politických deklarací, návodů na obsazení světa, návodů na vytvoření policejního státu (počínaje znevolněním vlastní ženy, která je fyzicky slabší, tak se tomu nebude moci bránit), a úvah o tom, že poslušní budovatelé tohoto státu se dostanou do nebe, kde budou krásní, bohatí a hlavně dostanou k dispozici tu smečku krásných dívek, které se vydali do světa unést a znásilnit. Tedy ještě než v tomto bohulibém boji zemřeli.

Jen chvilku poté se pohádali a povraždili mezi sebou a nové hnutí se rozpadlo na sunnitskou a šíitskou větev.

Pro spravedlnost sem přidám nejmladší světové náboženství: Karel Marx vyrostl v dobré rodině a nikdy v životě neměl nouzi a nikdy ani nešel do osobního rizika. V komunách i dalších situacích, kdy šlo o krk, za víru umírali jiní. Prorok komunismu seděl za luxusním stolem a úkoloval svou suitu. Na úkolování jsou socialisté machři dodnes, úkolovat je totiž vždycky snazší i vděčnější než pracovat, a to i kdyby prací mělo být "pouhé" psaní.

Protože zanedbával vlastní původní profesi a byl trošku netáhlo, dal se do kupy s Engelsem, který sice rozhodně nebyl tak myšlenkově průrazný a nebyl lídr... ale měl dost peněz a byl to tak trochu grafoman, takže Marxovi stačilo nahazovat a Engels psal. Jejich společné dílo, svaté knihy, zabere v knihovně asi metr šířky a stejně jako další náboženské spisy se zařadilo mezi nejvydávanější knihy lidské historie.

Oba celý život kázali vodu a pili nejlepší víno. Na rozdíl od všech ostatních náboženství slibovali ráj už na zemi. Což se jejich víře málem stalo osudné. I jejich následníci se názorově rozešli a socialisté internacionální se sekli se socialisty nacionálními a způsobili nejhorší válku v dějinách lidstva. Jenže přestože pokus o komunistickou teokracii skončil krachem, samotná víra to přežila. Její evangelisté bohužel stále sedí v poslaneckých lavicích nejen ve Sněmovní, ale i v Bruselu a mnoha dalších evropských městech.

Já vím, ucelená vědecky pojatá biografie tvůrců hlavních světových náboženství to fakt není. Ta by se na blog nevešla. Ale stejně se nemůžu ubránit pocitu, že u všech těch proroků a zvěstovatelů se jejich vlastní život a hodnotový žebříček promítl do jejich učení a do toho, co je na jejich náboženství klíčové, mnohem víc, než by oni sami chtěli. Přečíst si, čím a jak doopravdy žil ten, kdo daný myšlenkový systém poslal do světa, je možná nejlepší klíč k pochopení toho celého.