Česko - Ukrajinské paralely

Taky mě nebaví číst mešuge úvahy o tom, jak se CIA snaží na Ukrajině vyprovokovat válku, protože ji prostě chtějí. Není to sice originální, ale neškodí připomenout si, jak moc se dění na Ukrajině podobá tomu, co se mezi válkami dělo v Českolsovensku. Jen je to vše rychlejší a divočejší. 

Že v roce 1918 vzniklo právě Československo a to v těch hranicích, ve kterých vzniklo, bereme dneska jako něco automatického a samozřejmého. Jenže historická logika byla úplně jiná. Historickou logiku mělo obnovení Českého státu složeného ze tří historických zemí: Čech, Moravy a Slezska. Přičemž Slezané tomu byli poměrně nakloněni. Tyto tři historické země také měly poměrně zřetelné historií dané hranice.

Přibrání Slovenska naopak otázku hranic docela zkomplikovalo. Protože hranice vznikají v zásadě třemi cestami: Buď jde o navázání na historickou tradici, nebo o hranici geografickou (hory, řeky), nebo etnickou. V případě Slovenska byla vybrána hranice víceméně geografická, která ovšem způsobila, že kromě asi 1,5 milionu Slováků se občany ČR mělo stát přes milion Maďarů. Podkarpatská Rus, se kterou nás nepojilo nikdy nic, tu komplikovanost završila.

Je fér si místo černobílého adorování první republiky připomenout i pár fatálních chyb, kterých se její tatínci dopustili – protože nám pomohou chápat jak historii, tak současnost, a možná nám pomohou chápat, co se děje dnes na Ukrajině.

První je pochopení, proč Masaryk a další tvůrci ČSR nepřibrali Slezsko, ačkoli toto soustátí mělo největší logiku.

ČSR vznikalo s velikým nacionálním zápalem. Rakousko-Uhersko selhalo mj. právě v iluzi, že je možné vytvořit mnohonárodnostní soustátí a potřeby jednotlivých etnik ignorovat. Čekali bychom, že tvůrci ČSR se z toho nějak poučili. Ale čekali bychom to marně. Vytvořili přesně stejný model centralistického unitárního k vlastním menšinám arogantního státu, proti kterému doteď bojovali. Jen otočili polaritu. První republika vznikla jako vyloženě nacionalistický projekt a vícenárodnostní složité soustátí s ním nebylo slučitelné.

Ve Slezsku tvořili německy mluvící obyvatelé paradoxně více než polovinu. Přibrání Slezska by zvýšilo důležitost německy mluvící části obyvatel nového státu, a to se do nacionálního duchu vzniku ČSR nehodilo. Ačkoli etničtí Němci tvořili skoro třetinu obyvatel a po celou historii svojí zemskou, posléze občanskou příslušnost k naší (společné) zemi stavěli nad svoje etnické kořeny, ČSR s nimi nepočítala.

Proto ČSR ukrojila jen malý kousek Slezska, který se politicky hodil.

A kromě toho ještě malý kousek, který si nárokovalo Polsko. A kvůli kterému jsme se nesmyslně a nelogicky dostali do sice krátké, ale o to zbytečnější války s Polskem, které by logikou věci mělo být naším největším spojencem. V okamžicích, kdy Poláci bojovali o holý život, když je v roce 1920 napadli ruští bolševici (proti nimž na východě bojovali i naši legionáři) jsme se s nimi – místo abychom jim přispěchali na pomoc – handrkovali o pár kilometrů čtverečních na Těšínsku, a když Poláci odráželi ruskou invazi od Varšavy, my jsme vítězně zapsali do dějepisu, že jsme boj o těch pár kilometrů čtverečních vyhráli.

Na Slovensku nově vzniklá hranice způsobila hned druhou válku – s Maďarskem. Vojensky ji sice začail Maďaři, ale jejich cílem víceméně bylo jen to, aby hranice respektovala etnické složení obyvatel. Jenže ČSR chtěla Jižní Slovensko - a vlastně bez Maďarů. Poté, co jsme Maďary porazili, nastal exodus Maďarských obyvatel z jižního Slovenska, kde žili posledních tisíc let. Za okolností, o kterých neradi slyšíme. Protože jsme jim velice zřetelně dali najevo, že Maďaři se do našeho státu nehodí.

Dokonce i Slováci, kterým vznik ČSR pomohl vůbec zachovat národní identitu, byli zklamaní. Když se totiž Masaryk po hádce s veliteli legionářů se Štefánikem v čele vydal za krajany do USA, aby podpořili vznik samostatného Československa, sliboval Slovákům federaci. Opravdu – od začátku mělo ČSR vzniknout jako federace, a to federace minimálně Českého a Slovenského národa. Jenže pak se Štefánik zabil při nehodě, ČSR už existovalo, a politické špičky v Praze se rozhodly, že do budoucna budeme všichni prostě národ Čechoslováků a basta. Mluvit se bude česky. Jaképak slovenské, německé, polské nebo maďarské školy.

Tak se povedlo dokonale zničit něco, co i když snad ne vždy „dobře“, ale poslední stovky let fungovalo: České království bylo od svého počátku vícenárodnostním tyglíkem, a kdyby naši pradědové nevyšlápli v roce 1918 kupředu takhle nacionalisticky, mohl náš stát (i celé dějiny Evropy) dnes vypadat jinak.

Naše federace asi nemohla převzít úplně model švýcarský, ale mohli jsme vytvořit spravedlivý model státu, kde se všichni budeme cítit dobře. Tím, že jsme to neudělali, přiměli jsme statisíce Maďarů k zoufalému útěku přes Dunaj, poštvali Poláky proti sobě, a ze sudetských Němců si vlastnoručně vytvořili nepřítele. Když v Německu vypuklo nacistické šílenství (které tím nijak nechci zlehčovat), my jsme tři miliony našich vlastních občanů nahnali sami Hitlerovi do náruče. Tím, že jsme je pasovali do role druhořadých občanů, s nimiž se nepočítá.

Jestli tady neventiluji moc velké sebemrskačství a sypání popele na hlavu? Vůbec ne. Nechci říct, že všechno bylo špatně, ale že je dobře uvědomovat si i to, co se našim předkům zrovna nepovedlo. Protože pokud si myslím, že co se mi děje, děje se bez toho, že bych na tom měl jakoukoli vinu nebo podíl, nemohu to ani do budoucna ovlivnit. Mohu se postavit do role trpného otloukánka, který nevede svůj vlastní život a je jen smýkán vanoucími větry. A to dospělí lidé nedělají. Protože tak to v životě nechodí. Pokud si natlučeme, vždy v tom hrají zásadní roli naše vlastní rozhodnutí. Jestli do budoucna nemají lidé opakovat chyby svých předků, musí si je uvědomit. Ne proto, aby předky zavrhli, protože to by nebylo fér, oni přes své chyby udělali obrovskou práci a ve svém důsledků tím, že chybovali, nám dali příležitost pokračovat lépe. Dali nám svojí zkušenost - a budeme-li moudří, přijmeme a převezmeme ji. 

A proč mám v nadpisu tu Ukrajinu? Protože tam v přímém přenosu vidíme všechny naše chyby, jen je dělá někdo jiný. Bohužel skoro stejně. Když vyhnali Janukoviče, měli začít budovat federaci a všem svým menšinám dát jasně najevo, že se s nimi počítá, že jsou plnohodnotnými občany. Ono proukrajinské nacionální nadšení, s jakým odmítli vše „cizácké“, tu ruskymluvící část obyvatel prostě nahnalo do náruče Putinovi.

Jestli mě teď někdo nařkne z nějakého kremlofilství, tak je vedle. Putin si samozřejmě počíná jako zákeřný despota a pro jeho počínání není omluvy. Ale Ukrajinci mu nahráli svou strašlivě hloupou politikou od prvních chvil. Tváří v tvář bestii se nemůžete chovat jako pubertální trouba. Nebo můžete, ale bez ohledu na to, že to není správné, vás ta bestie sežere. Je otázka, jestli situaci na Ukrajině dnes lze řešit něj lépe než plnohodnotnou válkou, na kterou se Putin těší. Ale jestli je to možné ještě dnes, tahle možnost potrvá nejvýše pár dní, najvýš týdnů. Pak společně budeme v tak velkém průšvihu, že si ho ještě ani nechceme představit.

Vrátím-li se do předválečného Československa – ve třicátých letech to naši pradědečci odkormidlovali do slepé uličky a západ nás hodil přes palubu. Na západě uvěřili, že Hitler se spokojí se Sudety. No dobře, možná s Československem. Když napadl Polsko, věděli, že to nemohou ignorovat, ale stejně tiše vskrytu doufali, že tím to skončí. Nepochopili, že despota jako Hitler se nespojí s ničím. Každý despota má už z principu charakter Otesánka. Čím víc ho krmíte, tím víc baští. Čím víc mu ustupujete a děláte tu "moudrou" politiku, tím větší dělá ramena a víc vyhrožuje. Čím později vám dojde, že nepomůže nic, než ho praštit přes prsty, tím horší to bude.

Stejně jako islamisté nemají důvod hledat kompromis a s čímkoli se spokojit, ani Putin se nespokojí s Krymem. Nespokojí se ani s východní Ukrajinou. Nebude spokojený ani s celou Ukrajinou. Nelze ho uspokojit. On sám se nikdy nezastaví. To je princip všech despotů. I jeho lze jen silou zastavit. A čím později k tomu dojde, tím víc to bolí.

Evropští politici mudrují, jestli je Ukrajina vůbec náš problém a jestli na to máme nějak reagovat. Vždyť to poškodí obchod! Jenže takhle otázka vůbec nestojí. O tom, jestli se dostaneme do vojenského konfliktu s Ruskem, nerozhodujeme my. O tom rozhodne Putin. Dění na Ukrajině se nás týká víc, než si umíme představit a reagovat na něj budeme muset. Pokud čas a okolnosti toho okamžiku nestanovíme my, stanoví nám je Putin.

A k jeho 85% podpoře mezi ruskými obyvateli lze podotknout, že i Hitlera před válkou Němci zbožňovali. Hitler totiž Německo pozvedl, donutil svět, aby ho respektovali. Vrátil Německo mezi velmoci. Co vám to připomíná?