Po roce osmdesát devět začaly vznikat soukromé a církevní školy jako alternativa ke školám státním. Pružně zareagovaly na společenské změny a začaly nabízet obory, které chyběly a o které měli zájem rodiče, žáci a studenti a také zaměstnavatelé. Dokázaly uspokojit poptávku po školách se specifickým režimem či zaměřením, přizpůsobit výuku žákům se speciálními vzdělávacími potřebami či zdravotním postižením nebo reagovat na vývoj trhu práce. I proto jsou dodnes hybateli vzniku nových oborů.
Přestože je v naší společnosti všeobecně rozšířeno přesvědčení, že pod termínem soukromé školy se schovávají jen prestižní gymnázia, kde rodiče platí tučné školné, tvoří tento typ škol pouze 1% všech soukromých a církevních škol. Naopak velký podíl mají školy pro hendikepované žáky, odborné a učňovské školy, které představují sedmdesát procent soukromých škol u nás a školy církevní, které jsou mnohdy alternativou i pro nevěřící rodiče, kteří je volí pro jejich morální kredit a bezpečné prostředí, které jejich dětem nabízí.
Nyní Ministerstvo školství připravilo návrh zákona, který by omezil financování soukromých a církevních škol. Argumentuje tím, že stát každoročně dává zmíněným školám asi pět miliard korun, přičemž devět desetin této sumy jde na platy učitelů a učební pomůcky. Už tato položka může být u soukromých škol z důvodu jejich zaměření či finančně náročného programu problematická. Mezi pomůcky lze totiž zařadit např. invalidní vozík nebo ochranné pomůcky, nástroje a materiál u učňovských a uměleckých oborů, na což zmíněných devadesát procent nestačí. Školám pak nezbývá, než tuto položku doplácet z jiných zdrojů.
Zbylých deset procent je určeno k pokrytí provozních nákladů. A právě o tyto peníze chce ministerstvo dotace soukromým a církevním školám ponížit. Nebere přitom v úvahu, že státní dotace pro soukromé a církevní školy pokrývá jen cca 70% jejich rozpočtu, zatímco u škol státních je to 100%. Tak jsou soukromé školy nuceny sdružovat další finanční zdroje, např. ze školného, sponzorských darů či zisku z vlastní činnosti. Vícezdrojové financování jim umožňuje nadstandartní služby pro žáky a studenty bez účasti státního rozpočtu. Státní školy navíc získávají k dotacím z ministerstva školství další finance od svého zřizovatele, tedy kraje či obce. A tak k ministerskému normativu přibývají další platby ze státního rozpočtu. Podle údajů OECD tak žák na soukromé škole v České republice stojí o 37% méně, než kolik je třeba investovat do žáka ve škole státní.
Mezi soukromými a církevními školami je řada neziskových organizací, které často suplují službu, na kterou stát nestačí. Například Pardubická škola Svítání poskytuje vzdělávání a péči dětem s mentálním a kombinovaným postižením. Její rozpočet je vícezdrojový a dotace Ministerstva školství z něho činí okolo šedesáti procent. Zbylých čtyřicet škola skládá z dalších zdrojů a může díky tomu poskytovat svým žákům další důležité služby, jako např. nezbytnou fyzioterapii, logopedii nebo dokonce svozovou školní dopravu. Snížení státní dotace o deset procent by bylo pro školu Svítání velmi citelným zásahem do jejího rozpočtu a např. zvýšení školného, které je dnes minoritní složkou, by bylo pro většinu rodičů neúnosné.
Stejně tomu je např. na soukromých učilištích na Ostravsku, které žádné školné nevybírají, nebo u malých základních škol, kde je příspěvek rodičů spíše symbolický. Jeho zvýšení by si rodiče často nemohli dovolit. Byli by pak nuceni přehlásit dítě do školy státní, kde by stát zaplatil všechny náklady a jeho výdaje by naopak stouply.
Své argumenty se snažili vysvětlit zástupci Sdružení soukromých škol Čech, Moravy a Slezska a církevních škol ministru školství Marcelu Chládkovi na společném jednání. Zde se shodli, že problém je mnohem širší a leží ve financování regionálního školství obecně. Podle všech zúčastněných je nutné začít školy rozdělovat na kvalitní a nekvalitní, nikoliv na státní a soukromé. Ukazatelem kvality by mohla být např. uplatnitelnost absolventů na trhu práce. Řešením by mohla být i tzv. „krajská objednávka“, kterou by měly plnit všechny školy bez ohledu na svého zřizovatele a která by odrážela regionální trh práce. Takovým školám, ať už soukromým či státním, by náležel státní příspěvek v dosavadní výši. Obory nad rámec krajské objednávky by neměly nárok na provozní dotace.
K řešení financování regionálního školství i dotací pro soukromé a církevní školy přislíbilo Ministerstvo školství uspořádat kulatý stůl, u kterého se sejdou soukromé a církevní školy, zástupci Svazu průmyslu a dopravy, tripartity, zaměstnavatelů a další. Tak by snad soukromým školám nemusela s novelou zákona č. 306/1999 Sb., o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školním zařízením, odzvonit hrana.
