Být doma

Zvýšení příspěvku na péči je pro mě zásadní téma, proto jsem spoluautorkou novely zákona o sociálních službách.  

Samozřejmá věc, ale ne úplně pro každého. Hana a Zdena jsou sestry. Osud (a pracovní umístěnka, jinak běžná praxe před desítkami let) zavál jejich rodiče do továrny, jejíž škodlivé pracovní prostředí způsobilo kombinované postižení obou jejich dětí – dnes již dospělých žen. Díky péči rodičů však mohly žit život tak jak je ve společnosti běžné - chodit do práce (třeba i do chráněné dílny) a žit ve svém bytě. 

Již třetí rok jsou po smrti svých rodičů samy. Bez pomoci se však neobejdou, s přibývajícím věkem ji potřebují stále více.

Díky dobrovolníkům a sociálním službám okolo nich se sestrám žít doma daří, není to ale vůbec jednoduché, a to především finančně. Pokud vypadne služba rodiny, která je „zdarma“, musí se zcela spolehnout na služby placené a ty financují (prostřednictvím svého opatrovníka) z příspěvku na péči a z invalidního důchodu. 

A nejen to, stejně jako všichni ostatní musí platit nájem bytu, energie, potraviny, léky, dopravu atd. Finančně jsou na hranici svých moznosti.

Přesto se daří plnit největší přání jejich rodičů, aby mohly jejich dcery žít ve svém domově, mimo ústavní péči. A to i v době, kdy už oni sami se o ně starat nebudou.

Právě  na obě sestry jsem myslela a budu myslet při senátním hlasování o zvýšení příspěvku na péči. Aby věc tak samozřejmá jako žít doma, byla dostupná i pro Hanu a Zdenu.

Alespoň o pár hodin vice než dosud.