Diskuse o dalším postoji k civilnímu vyzbrojování je zajímavá. Opakují se dokola lobbystické argumenty, které se objevují vždy a samozřejmě byly odborně vyvráceny. Naše současná společnost si však na fakta …
… nehraje.
Nejpodporovanější místní blogerka nadepíše svůj text: „Zbraně nezabíjejí“. Uvádí ve svém textu řadu platných faktů. Zejména takových, které vypadají nevratně a byly by ztrátou vydobytých pozic držitelů zbraní. Člověk se musí smát v kontextu ukrojených důchodů a zvýšených daní, jak snadno se mění radikální axiomy, když je náhle potřeba. Je to inspirativní např. pro zastánce bezplatného zdravotnictví a vzdělání.
Právo na osobní vyzbrojení se nápadně podobá snahám komunistů, zabezpečit si mocenské pozice i v tomto ohledu a udělat z vyzbrojených div ne spravedlivé milice, které každého ochrání lépe než policie. Autorka vážně kritizuje myšlenku, že odzbrojení = bezpečí. V tom případě tedy platí opak, že ozbrojení = bezpečí, což nám zřejmě prokazují eskalující konflikty na Ukrajině, v Izraeli, v Africe na mnoha místech. Nekontrolované lidové ozbrojení eskalovalo válku v rozpadající se Jugoslávii. Doporučoval bych občas sledovat, kdo například řekl: Demokracie znamená rozdat zbraně lidu. (Fidel Castro)
Nechci tím ani naznačovat, že se zbraně mají zítra odevzdat. Nejde o kontrarevoluci v otázce zbraní, ale mohli bychom v zacházení se zbraněmi být klidně nejlepší na světě, abychom se vrátili na pozici nejbezpečnější země světa. Jak ironicky to dnes zní. Nebo nezní? Stále jsme nejbezpečnější?
Reforma zacházení se zbraněmi může být dopracována na úrovni sledování a skladování v bezpečném prostředí. Pomalu, citlivě a racionálně. Drtivá většina zbraní jistě nepatří do arzenálu, který by člověk nosil u sebe, do práce či na univerzitu. Jistě stačí jedna zbraň k volnému nošení ve společnosti, už tak je to nepříjemné s někým takovým jednat, zvláště třeba v obchodním styku. Zbraně by mohly být fixovány buď ve veřejných skladech spravovaných státem, mohly by mít povinně polohovací čip. Dnes jsou velké technické možnosti i u identifikace a sledování střeliva, kdyby se chtělo. Sportovním či zájmovým činnostem na vyhrazených místech by nic nebránilo. I lesní honitba by mohla evidovat a skladovat zbraně, než se vstoupí do střeleckého teritoria.
Jiný vládní bloger zase odborně upřesňuje, jak jsou lékaři bezmocní v určení čehokoli, takže se nedá prostřednictvím posudku nic zjistit. Na druhé straně máme posudkové lékaře, kteří s klidem určují budoucnost pacientů, sociální patro, v němž se budou nacházet. Ale zde jsou úplně bezmocní. Lidský faktor nabývá obludných rozměrů. Až takových, že nějakou zodpovědnost nelze lékařům nově ukládat.
Koneckonců, je otázka, zdali vůbec něco dělat. Když je všechno právě naopak, než říkají fakta a stejně vás kdekdo zabije i naostřeným zubním kartáčkem. Také vás může shodit do kolejiště před jedoucí vlak Metra. Všemu prostě zabránit nemůžeme, ale můžeme hodně zabránit, pokud budeme myslet, cílevědomě snižovat konfrontační atmosféru ve společnosti. Hlavně nám pomohou transparentní informace o proběhlém případu. Jistě to nenadělá více škody než neustálé omílání toho, co udělal Hitler a jiní zlořádi. To nikomu asi nevadí, ta fascinace zlem a násilím dnes a denně. Co mě však udivuje nejvíc je fakt, že vraždící střelec zabil svého otce a přesto se ve společnosti hovoří, že rodina nic neudělala – nepoznala. Nejspíš ano a toho otce to asi stálo život. Nejméně toto bychom se měli dozvědět. Bez ideologie. Bez útoků na školství a blogerů mezi sebou. Naučme se třeba ignorovat nevěcné kritiky. Mně to pomáhá a nenávist se mne dotýká mnohem méně, když neodpovídám na útoky ad hominem, zásadně a do budoucna se budu snažit vůbec se nerozčilovat. Představím si, že tam na druhé straně sedí jen zlomyslná umělá inteligence a můžu se hned smát a dýchat.
